Orlické hory a Podorlicko

Potštejnské poklady

Potštejn, obec s tisícovkou obyvatel, rozložená po obou stranách Divoké Orlice pár kilometrů jižně od Vamberka, obohacuje tuto „českou Loiru“ hned o dva objekty, totiž hradní zříceninu a barokní zámek. Ale nejen to – pokud zapátráte trochu v její minulosti, objevíte netušené věci, i když TEN slavný poklad to asi nebude...

Země světa - Orlické horyPotštejnskou legendu o ukrytém středověkém pokladu, který pak zcela vážně hledal v 2. pol. 18. stol. více než 30 let potštejnský zámecký pán, hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré, použil už Alois Jirásek jako jednu z dějových linií své novely Poklad, o více než sto let později zfilmovanou Zdeňkem Troškou coby Poklad hraběte Chamaré. Dodnes nepřestává rozněcovat představivost romantických duší – a také tvoří lákavé pozadí k příběhům novodobým.
Hrad na kopci, tyčícím se více než 130 m nad údolím Orlice, postavili na konci 13. stol. Drslavicové. Jeden z nich, Mikuláš řečený z Potštejna, dostal se do jakýchsi sporů s Janem Lucemburským a snad pod dojmem utrpěné křivdy „zapomenul se nade ctí svou a z Potšteina učinil peleš lotrovskou ... vyjížděl zbojně po okolí, až i do Moravy, loupě a lapaje pocestné, kupce a každého, kdo zbrojné jeho chase nemohl se ubrániti,“ jak píše v Hradech, zámcích a tvrzích Království českého August Sedláček. To nemohlo trvat dlouho – v roce 1339 přitáhl k Potštejnu tehdy ještě moravský markrabě Karel, pozdější král Karel IV., a hrad poprvé a naposledy v jeho historii dobyl. Mikuláš při tom zahynul v troskách zřícené hlavní věže, ale před tím stihl někde ukrýt své naloupené bohatství. Legenda o pokladu byla na světě a přetrvala celá staletí. Hrad mezitím zažil své nejslavnější období za Pernštejnů v 1. pol. 16. stol. i následný postupný úpadek za Hrzánů z Harasova, Grampů a Zárubů z Hustířan. Když Alžběta Zárubová, provdaná z Hautois, prodala v roce 1746 potštejnské panství za 70 000 zlatých Janu Ludvíkovi, svobodnému pánu Harbuval Chamaré (o pět let později povýšenému Marií Terezií do hraběcího stavu), shledal nový majitel, řečeno opět slovy Augusta Sedláčka, „že se tu sídla nenachází a hrad náš k přebývání velmi nepohodlný a hrubě zpustlý jest.“
A tak si Harbuvalové Chamaré postavili dole v obci barokní zámeček. Nestavěli ale na zelené louce, nýbrž vyšli z renesančního poplužního dvora, který přestavěli na čtyřkřídlou patrovou stavbu kolem čtvercového nádvoří. Rod Harbuval Chamaré u nás nepatří k nejznámějším a bylo by nespravedlivé ztotožnit si ho pouze se zkreslenou představou jakéhosi podivínského hraběte honícího se za pokladem. Starobylý rod (poprvé připomínán v roce 1112) měl své původní sídlo v hrabství Artois na pomezí Francie a Flander. Druhé jméno Chamaré není místní a vysvětluje se kuriózní historkou z roku 1555, kdy se Jean-Baptiste dʼHarbuval vyznamenal coby důstojník španělské armády při dobývání jakési pevnůstky. Byl při tom oblečen do habit chamarré, kabátce zdobeného barevnými pruhy látek a prýmky. Velící generál pak prý zvolal, že když Jean-Baptiste oděný v tomto kabátci takovým způsobem přispěl k vítězství, měl by nadále nést přídomek Chamaré...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 9/2020

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace