Orlické hory a Podorlicko

Vy neznáte Kyšperk?

Přiznávám – ta otázka v titulku není úplně fér. Na dnešní mapě naší republiky najdete pod tímto jménem pouze hradní zříceninu nad Krupkou v Ústeckém kraji, což se zjevně regionálnímu zaměření tohoto čísla vymyká. Ale pozor – další zřícenina toho jména, byť velmi nepatrná, na nás vykoukne na západním konci katastru města Letohrad...

Země světa - Orlické horyAno, správně. Zavedeme vás do šestitisícového městečka na Tiché Orlici ve východní části Podorlicka, které své dnešní, historicky nikterak doložitelné a zcela uměle vytvořené jméno Letohrad vlastní od roku 1950, do té doby to byl Kyšperk.

Sirky, Napoleon, Mucha, Cimrman a taky drak Kyšperák

Na první pohled poněkud surrealistická kombinace pojmů a jmen představuje stručný souhrn toho, co v několika expozicích nabízí turistům Městské muzeum, které společně s informačním centrem sídlí v barokním domě z roku 1680 na Václavském náměstí. Už na jeho průčelí se potkává svého času nepotkatelné – ve štítovém výklenku pískovcová socha Panny Marie a dole mezi dveřmi a výlohou pamětní deska za socialismu protežovaného česko-slovenského spisovatele Petra, resp. Petera Jilemnického, který se v tomhle domě v roce 1901 narodil. Stálá muzejní expozice v 1. patře začíná sálem věnovaným sirkařství. S výrobou sirek u nás si asi většina čtenářů automaticky spojí šumavskou Sušici a tamní závod Solo, kde se sirky vyráběly až do roku 2008, nicméně místem, kde se na území ČR vyráběly sirky nejdříve, byl právě Kyšperk. „Poučení pro výrobce sirek A. Nona z Kyšperka“, nejstarší písemný doklad o výrobě sirek u nás, totiž pochází už z roku 1838, zatímco první povolení k výrobě sirek v Sušici získal Vojtěch Scheinost až 31. 10. 1839. Nejstarší doloženou větší výrobnu v Kyšperku provozoval od roku 1842 Josef Šedivý s dělníkem Čadou a po nějakém čase se dokázal dostat na denní produkci až asi 350 bedniček po 50 balíčcích, což představovalo jeden a tři čtvrtě milionu sirek. Kromě několika originálních strojů jsou tu vystaveny i krabičky a krásné nálepky, na nichž si výrobci nechávali obzvlášť záležet, včetně těch z Reineltovy továrny v Kunčicích (od roku 1950 součást Letohradu), na Kyšperecku vůbec největší a také nejdéle fungující – definitivně zavřela v roce 1922. Nezapomeňte si prohlédnout také pozoruhodný obraz vytvořený kompletně z různobarevných hlaviček sirek. Zhotoveny prý byly dva, ten druhý, hezčí, zamířil v roce 1891 do Prahy na Jubilejní výstavu. Tam ho umístili naproti oknu, vlivem sluníčka se samovznítil a shořel.
Jako kdyby tahle historka předznamenávala setkání s Járou Cimrmanem, které nás bude čekat za chvíli. Teď ale ještě zamíříme za jiným velikánem světové historie. Dostaneme se k němu přes největší sál muzea věnovaný především historii města. V následující nevelké místnůstce sedí osaměle ve zhroucené pozici u malého stolečku francouzský císař Napoleon Bonaparte. Raději se ani nedívá na zasklený výklenek naproti sobě, v němž stojí – saně. Totiž, řečeno s Járou, to bylo tak: V roce 1812 prchal Napoleon z Ruska přes Polsko na saních. Dojel na nich do Drážďan, kde přespal u saského státního a komorního ministra, hraběte Camilla Marcelini-Ferettiho. A protože saně, na kterých do Drážďan přijel, byly už po dlouhé cestě poškozené, darovala mu saská královna (Sasko bylo v té době, jak známo, Napoleonovým spojencem, zradilo ho až následujícího roku v bitvě u Lipska) nové. Na nich následujícího dne odjel do Lipska, odkud pokračoval v cestě kočárem, neboť dál se již nedostávalo sněhu. Syn hraběte Camilla Petr se do Kyšperku přiženil, když si vzal za manželku dceru předchozího majitele panství, hraběte Cavrianiho, a v roce 1823 sem legendární Napoleonovy saně nechal převézt, společně s několika kusy nábytku z pokoje, v němž císař přespal...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 9/2020

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace