V Begijnhofu neboli bekináži bydlely ve středověku zbožné katoličky, často vdovy, jež se chtěly věnovat péči o chudé a nemocné, žít v nábožensky založené komunitě, avšak mimo uzavřené klášterní společenství. Dnes v amsterdamském Begijnhofu přebývá za nízký nájem několik desítek nezadaných starších dam nebo naopak studentek, které se chovají docela jinak než polosvlečené dívky v nasvícených výkladních skříních kolem Oude Kerk. Doufejme jen, že nežijí dvojím životem.
Osudem Amsterdamu je voda. Počet zdejších grachtů výrazně přesahuje sto padesát. Původně městem procházel normální kanál s hrází, náspy a věžemi. Jenže město vystoupilo ze svých původních hranic a z podmáčených stavebních pozemků bylo potřeba odvést vodu. Zároveň se vodní cesta jevila jako nejvhodnější způsob cestování a dopravy. Postupně proto začaly vznikat soustředné prstence vodních kanálů. Skoro až do konce 19. stol. proudila voda v kanálech díky mořskému přílivu a odlivu. Budování nových částí města s sebou přineslo narušení tohoto přirozeného pohybu vody, který dnes musí „povzbuzovat“ čerpací stanice. Obsluha amsterodamských grachtů stejně jako soužití celé země s mořem zahrnuje náročné činnosti, jež laikovi mohou připadat jako obsluha alchymistické laboratoře. Amsterdam stejně jako třeba Benátky či Bruggy ovládá umění života s vodou...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 2/2010