Německo - památky UNESCO

Neobyčejná továrna

Alfeld, menší město rozložené podél řeky Leine, asi 40 km jižně od Hannoveru. V roce 1910 se zde jistý Carl Benscheidt, muž s mnohaletými zkušenostmi z obuvnické branže, nepohodne se svým zaměstnavatelem a vzápětí zakládá s pomocí amerického kapitálu podnik na výrobu obuvnických kopyt a děrovacích nástrojů. Nazve jej Fagus, podle latinského pojmenování buku, jehož tvrdé dřevo je v té době pro kopyta základní výrobní surovinou...

.

Stavbu továrních objektů nejprve svěří architektu Eduardu Wernerovi, který však nenaplňuje jeho představy – Benscheidt dobře ví, jak důležité je pro optimální výkon každého zaměstnance po všech stránkách dobře vybavené pracovní prostředí. Spolupráci s Wernerem proto po necelém roce ukončí a kývne nabídce mladého architekta Waltera Gropia, jenž si se svým vrstevníkem Adolfem Meyerem právě otevřel v Berlíně projekční kancelář a poprvé stojí na vlastních nohách. S dosud neprověřenými jmény a v časové tísni tedy Benscheidt dost riskuje, což se mu ale zanedlouho bohatě vyplatí. Již v zimě roku 1912 je výrobní hala v provozu, zakázky se jen hrnou, a tak může Gropius s pomocí Meyera přistoupit k návrhu a výstavbě dalších prostor, aby mohly být výrobní kapacity navýšeny.
Tuto druhou etapu budování továrny Fagus ukončí první světová válka. Gropius rukuje do armády a bojuje na frontě, kde utrpí zranění, které málem nepřežije. Do Alfeldu se vrací až po válce a na dokončení areálu (včetně zařízení interiérů) pak pracuje do roku 1925, to už jako uznávaná kapacita svého oboru – o Gropiovi jako zakladateli a prvním řediteli Bauhausu píšeme v jiném článku. Jeho dosavadní realizace i teoretické práce jsou vysoce hodnoceny, ale to, že se Fagus jednou stane mezníkem v dějinách architektury, tenkrát ještě nikdo nemůže předpokládat.
Při zpětném pohledu je patrné, že do počátku 20. stol. se při navrhování průmyslových objektů prakticky vůbec nehledělo na to, jak skloubit jejich celkové architektonické vyznění s co nejpromyšlenějším uspořádáním a funkčností interiérů. Z tohoto hlediska byla stavba továrny Fagus průkopnickým počinem, na kterém je třeba navíc ocenit, že se muselo vycházet z půdorysného uspořádání navrženého odvolaným architektem. Gropius především opustil dosud zaběhnutou praxi řešení obvodových zdí budov – nosné prvky omezil na nejnižší možnou míru a stěny vyplnil desítkami skleněných tabulí zasazených do subtilních šedě natřených ocelových rámů. Po těžkopádnosti, u průmyslových objektů tohoto typu tehdy běžné, tady není ani stopy, a dojem odhmotnění ještě zvýraznil tím, že u hlavní třípodlažní budovy vynechal rohové nosné prvky a nároží ponechal prosklená. Do výrobních hal i do kanceláří vpustil záplavu denního světla, a vizuálně tak propojil exteriér s interiérem, jehož mnoha prvkům rovněž vtisknul v té době nevídanou lehkost a eleganci. Pracovní prostředí tady dostalo zcela novou kvalitu, takže v případě Fagusu lze poprvé hovořit o silném sociálním aspektu industriální architektury. Ten byl pak charakteristický i pro architektonický směr, kterému se Gropius stal jedním z otců a věrozvěstů – pro funkcionalismus...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 5/2014

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace