Vlaky v éře letadel

Svět tratí, lokomotiv a vagonů nás provází již dvě století. Od nesmělých počátků, přes léta horečného budování desítek tratí ke dnům úpadku a následně k opětovné renesanci železniční dopravy. Železnice působí od svých počátků na mnoho lidí omamným kouzlem, zejména v případě vlaků, které nespěchají, a umocňují tak zážitek z cesty jako takové...

Úzkokolejná dráha Preßnitztalbahn v saské části Krušných horV minulosti bylo cestování privilegiem bohatých lidí nebo nutností vystěhovalců a mělo nádech čehosi neočekávaného, když ne rovnou dobrodružného. V každém případě znamenalo značnou časovou investici, což je představa, která je nám dnes nekonečně vzdálená. Cesta kolem světa se počítá v hodinách a žádný z cílů není daleko, alespoň pokud je naším měřítkem čas strávený v letadle. Vlak z Prahy do Madridu potřebuje s třemi nebo čtyřmi přestupy skoro 30 hodin, na přímý let stačí tři hodiny. Cesty po transkontinentálních železnicích se v éře vesmírné turistiky staly anachronismem. V dnešním cestování, které je dostupné prakticky všem, navíc nejde o cestu jako takovou, nýbrž o co nejrychlejší přemístění do cíle. Nastoupíme do letadla a o několik hodin později přistaneme v úplně jiném světě, aniž bychom měli čas a většinou ani možnost jednotlivé obrazy, které se vyskytnou cestou, do sebe vstřebat… Doprava se stala vlastně nemilým, ale kalkulovatelným prostředkem k dosažení cíle, kde na nás teprve čekají zážitky a „dobrodružství“.
To ale rozhodně neplatí pro ty, kteří hledají zastavení a klid, nebo dokonce vzpomínku a návrat do minulosti, kteří chovají obdiv k dílu techniky a lásku k svéráznému světu kolejí, kteří chtějí cestovat a vnímat vzdálenosti. Existuje totiž také něco víc než dostat se z bodu A do bodu B. Je to cesta jako cíl, kde čas nehraje roli a na jejímž konci je dokonce libovolně vyměnitelná cílová stanice: dnes Istanbul, příště Kapské Město. To, co v současnosti mnozí z nás chápou jako deakceleraci, „odrychlení“, platilo alespoň do doby, než Fordův automobil začal dobývat dopravu, tedy do 20. let minulého století, za neuvěřitelný pokrok. Místo toho, aby se muselo jet dny a týdny v kočáře, na koni nebo třeba v Orientě na velbloudu, dala se příslušná vzdálenost urazit po kolejích v několika hodinách, možná ve dvou třech dnech, a to i přesto, že vlaky tehdy jezdily jenom přes den...

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace