Název Alcalá de Henares má arabské kořeny a volně se překládá jako Pevnost na řece Henares. Slovo alcalá, které pochází z výrazu pro pevnost či citadelu (al-qal´a), odkazuje k maurské epoše dějin města, datované do období let 711–1118. Historie Alcalá však sahá mnohem hlouběji do minulosti, dokonce mnohem hlouběji než historie blízkého Madridu a její počátek lze popsat okřídleným rčením „již staří Římané“. Někdy v polovině 2. stol. př. n. l. totiž římské vojsko obsadilo keltsko iberskou osadu zvanou patrně Iplacea či Komboutou a v tomto strategicky výhodně položeném místě, kde se u brodu přes řeku křížily dvě frekventované obchodní cesty, pak začalo budovat svůj opěrný bod. Zanedlouho zde vzniklo město pojmenované Complutum, které následně prošlo rychlým rozmachem a později se ještě za Římanů stalo jedním z prvních křesťanských středisek a poutních míst na Iberském poloostrově.
Complutum vzkvétalo i za vlády Vizigótů, potom je však zdevastovali Maurové, kteří v polovině 9. stol. vztyčili na druhém břehu řeky Henares pevnost a kolem ní vystavěli město nové. Ani tato poloha však neměla být pro Alcalá definitivní. Po návratu do křesťanských rukou zažilo město třetí přerod, tentokrát v baštu vzdělání a vědy. Škola univerzitního typu v něm existovala již od konce 13. stol., k založení regulérní univerzity došlo v roce 1499. Vše probíhalo s papežským posvěcením v režii jediné osoby, kterou byl kardinál Jiménez de Cisneros, později nechvalně známý jako nelítostný likvidátor posledních zbytků islámu ve Španělsku. Na rozdíl od svého angažmá v kauze nuceného hromadného křtu desetitisíců muslimů, jež vyvrcholila masakrem těch, kteří konverzi odmítli, si však Cisneros tímto počinem získal nesmrtelné zásluhy. Nová Alcalá se stala prvním plánovitě založeným univerzitním městem a zároveň urbanistickým mustrem, podle nějž Španělé budovali univerzitní areály i v jiných částech světa.
S otevřením Universidad Complutense v roce 1508 začal v Alcalá zlatý věk, který přetrval přes polovinu 18. stol. Potom postupně ztrácela univerzita na významu a ruku v ruce s ní upadalo i město. Nakonec musela být univerzita roku 1836 z ekonomických důvodů přesunuta do Madridu. Jelikož část jejího názvu, jenž ctil původní latinské pojmenování města, zůstala zachována, došlo v ne tak dávné minulosti ke kuriózní situaci. Když v roce 1977 v Alcalá otevřeli novou univerzitu, nemohli tradiční název použít. Do původních prostor se tedy navrátila Universidad de Alcalá, zatímco Universidad Complutense de Madrid, největší španělská univerzita, nadále sídlí v 30 km vzdálené metropoli. V souvislosti s touto rošádou stojí za zmínku, že obyvatelé Alcalá opuštěné univerzitní objekty zakoupili a v rámci jakéhosi družstva se dlouhá léta starali o jejich údržbu. Dnes je pronajímají rektorátu nové univerzity za symbolickou cenu.
Prohlídka univerzitního areálu, díky němuž především se v roce 1998 Alcalá ocitla na seznamu UNESCO, je bezesporu vyvrcholením prohlídky města. Zejména tady zaujme proslulé průčelí budovy Colegio Mayor de San Ildefonso, v němž známý architekt Rodrigo de Hontañón mistrně vyvážil prázdné plochy se sochařskou výzdobou plnou symboliky. Neméně nádherné jsou však i dvoupatrové arkády na nádvoří.
V aule s nádherným dřevěným stropem zhotoveným v mudéjarském stylu, kde současní absolventi slavnostně promují, původně probíhaly obhajoby doktorátů. Doktorandská zkouška trvala nepřetržitě až tři týdny, přičemž každý den se zkoušelo okolo osmi hodin. Student stál na dřevěném balkónku připomínajícím kazatelnu, po pravici měl svojí podporu (dnes bychom nejspíš řekli školitele), zatímco po jeho levici seděl oponent. Ten mohl zkoušeného znervózňovat, třeba i nadávkami, a dokonce po něm mohl plivat. Pokud student titul zdárně obhájil, musel uspořádat trachtaci pro všechny obyvatele města; kdyby tak neučinil, společensky by se býval zcela znemožnil. Moc často se ale měšťané nepoměli, protože do roku 1836 údajně doktorát obhájilo jen deset kandidátů, včetně jedné ženy.
Kromě univerzitního komplexu přispívá k turistické atraktivitě města i dům, do něhož se vchází z hlavní ulice Calle Mayor. V něm v roce 1547 poprvé spatřil světlo světa Miguel de Cervantes Saavedra. Přesné datum narození autora jednoho z nejslavnějších děl světové literatury není známo, slaví se však 29. září, na svátek sv. Michala. Vlastně ani o pobytu Cervantese v Alcalá se nic bližšího neví, kromě toho, že zde byl pokřtěn a že jeho otec, povoláním nepříliš úspěšný lékař, se brzy po synově narození s celou rodinou z města odstěhoval. Nyní v prostorách domu sídlí volně přístupné Museo Casa Natal de Cervantes, které zřídila místní radnice v první polovině minulého století. Rozsahem nevelká, ale docela zajímavá expozice seznamuje návštěvníky s vybavením dobové lékařské (či spíše ranhojičské) ordinace a také s tehdejší kulturou bydlení. V Cervantesově době byl dům striktně rozdělen na mužskou a ženskou část, ženy nejenže spaly odděleně, ale samostatně i stolovaly. V místnosti, jež bývala salonem, jsou dnes vystaveny některé Cervantesovy knihy, mezi nimiž má čestné místo druhé vydání Dona Quijota z roku 1605 (vyšlo v Lisabonu), spolu s prvním překladem tohoto díla do cizího jazyka (angličtiny) z roku 1612.
Cervantesův dům není možné minout, neboť o sobě dává vědět nepřehlédnutelnou upoutávkou – na chodníku před jeho vchodem odpočívá na kamenné lavici sám rytíř smutné postavy společně s věrným Sanchem Panzou. Moc klidu tu ale nemají, každou chvíli se s nimi někdo nechává fotit a občas musejí snášet značně nešetrné zacházení od dětí. Ještě, že bronz docela dost vydrží. Nejznámějšího španělského literáta připomíná v Alcalá i centrální náměstí, které nese jeho jméno a kde nemůže chybět ani jeho pomník. Socha na mohutném podstavci vypodobňuje spisovatele v bojovné pozici, jen namísto meče třímá v pravé ruce tasený brk.
Protáhlý obdélník Cervantesova náměstí patří k nejpůvabnějším městským prostranstvím, neboť je napůl parkem s trávníky, záhony růží a stromořadím platanů. Současně však má značně specifický ráz díky panoramatu kostelních a jiných věží vypínajících se nad nízkou okolní zástavbu. Do vzletných siluet všech těchto vyvýšených objektů totiž vnášejí chaos čapí hnízda, jejichž obyvatelé se co chvíli vydávají k řece Henares pro něco do zobáku. Čápi bílí mají v Alcalá domovské právo odedávna a místní lidi těší, že se v posledních letech jejich počet stále rozrůstá. Po celém městě teď bývá obydlena asi stovka hnízd.
V Alcalá najdou návštěvníci ještě řadu dalších významných památek, z nichž je třeba zmínit především rozlehlý raně barokní komplex kláštera sv. Bernarda a dále katedrálu, zčásti pozdně gotickou. Stojí údajně na místě kostela vztyčeného ve 4. stol. k uctění památky dvou malých chlapců Justa a Pastora, umučených během pronásledování křesťanů za vlády císaře Diokleciána. A sluší se připomenout i jednu historickou zajímavost – právě v Alcalá se setkal Kryštof Kolumbus s kastilskou královnou Isabelou a jejím chotěm Ferdinandem II. Aragonským, které dokázal přesvědčit, aby financovali jeho transatlantickou plavbu.
O Alcalá se často píše, že je vhodným cílem jednodenního výletu z Madridu. Kdo by se však chtěl s tímto zajímavým městem seznámit obšírněji, měl by počítat s tím, že pouhý den na zevrubnou prohlídku i nasátí zdejší příjemně uvolněné atmosféry nejspíš stačit nebude.
