Povel k vyplutí na moře přicházel z pozorovatelny, jež umožňovala dobrý výhled na moře. Zkušení námořníci s ostřížím zrakem, vybaveni dalekohledy, odtud sledovali hladinu moře. Na kilometrovou vzdálenost dokázali podle tvaru ocasu, zakřivení hřbetní ploutve, gejzíru vody při výdechu či intervalu mezi jednotlivými „vodotrysky“ přesně určit druh velryby. Vyslali signál do přístavu a pak domluvenou kombinací praporků naváděli posádku k velrybě. Zprávy byly kódováné, aby se k vyhlédnutému zvířeti nevydala konkurenční skupina lovců.
Šestici veslařů a harpunáře čekaly hodiny tvrdé práce. V často rozbouřených vodách plných ledové tříště se na vratkých člunech přibližovali k velrybě. Jakmile se jim to podařilo na dostatečně krátkou vzdálenost, harpunář zamířil ocelový hrot na její tělo a vší silou jím mrštil. Úspěšný zásah odstartoval vytrvalý zápas zručných a odvážných chlapů s mořským obrem. Lano navázané na harpunu rychle mizelo přes okraj lodi v hlubině a lovci se modlili, aby vystačilo a zvíře je nepřevrhlo. Po dlouhá desetiletí se tak v azorských vodách odehrával vyrovnaný boj, jenž nezřídka skončil tragicky pro lovce. Když se loď převrátila, mnozí se utopili, protože posádku tvořili většinou farmáři, kteří často ani neuměli plavat. Jakmile se zraněná velryba, snažící se uprchnout, unavila, lovci ji zabili a odvlekli ke břehu. Po šikmé ploše ji vytáhli z vody a obrovskými noži rozporcovali. V továrně ji pak zpracovali na olej, maso a rybí moučku. Z vorvaňů ještě zužitkovávali ambru, vzácnou hmotu pocházející ze žaludku některých samců, která se používala do parfémů. Velrybí zuby si nakonec rozdělila posádka...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 1/2010