„Vítejte na Graciose, máte štěstí, dneska bude celý den hezky,“ zdraví mne průvodkyně. První zastávkou naší cesty po ostrově je kopec Monte Judo, z něhož máme půvabně vyhlížející městečko Santa Cruz jako na dlani. Bělostné zdi domků seskupené kolem kostela svítí na břehu mořské zátoky. Na svahu pod námi se zelenají malá políčka, ale také se tam rozpadá pár stavení. „Lidé odcházejí, v roce 1960 žilo na Graciose dvanáct tisíc lidí, teď jich není ani pět tisíc,“ říká mi průvodkyně. Stojíme před robustní stavbou, z jejíž bílé omítky vystupují jako decentní ozdoba černé lávové kameny – opevněná kaple Nossa Senhora da Ajuda z dob, kdy ostrov ohrožovali piráti. Malá hranatá stavbička s okénky obrácenými k moři zase připomíná éru lovů velryb. Z této pozorovatelny rybáři vyhlíželi úlovek. „Když lov velryb skončil, několik rodin emigrovalo. Z Azor lidé vždy odcházeli jen z ekonomických důvodů, nikdy z politických nebo náboženských. V 18. století hledali lepší živobytí v Brazílii, to kvůli jazyku, o něco později v Americe. Emigrace do Kanady a USA se vlastně nezastavila,“ vysvětlovala mi průvodkyně. „Spousta lidí se ale z ciziny vrátila, hodně tady investovali, do zemědělství, do turistiky, v Santa Cruz si postavili velké domy...“

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 1/2010