K tomu, abychom si dokázali velikost Lichtenštejnska snáze představit, může docela dobře posloužit město Plzeň s rozlohou asi jen o dvě desítky čtverečních kilometrů menší. Tvar lichtenštejnského území bývá občas připodobňován k rovnoramennému trojúhelníku, popustíme- li však při pohledu do mapy o krapet více uzdu fantazii, pak nám spíše připomene ptačí křídlo, protažené a zužující se od jihu k severu. V tomto směru dosahuje Lichtenštejnsko maximální, téměř pětadvacetikilometrové délky, zatímco nejširší je na jihu, kde se západní a východní hranice od sebe vzdalují až na více než 12 km. Moudrá ruka boží (pokud věříme hymně) vybrala Lichtenštejnsku atraktivní polohu v místech, kde se setkávají Západní a Východní Alpy a kde k údolí Rýna – přesněji řečeno k údolí jeho úseku zvanému Alpský Rýn (Alpenrhein) – přicházejí od východu hřebeny horské skupiny Rätikon. Po nich probíhá hranice s Rakouskem a částečně se Švýcarskem, na západě potom švýcarsko-lichtenštejnská hranice vede středem rýnského řečiště. Jelikož Lichtenštejnsko sousedí pouze se Švýcarskem a s Rakouskem, což jsou vnitrozemské státy, ocitá se ve zvláštním postavení, kterému se někdy říká dvojnásobně vnitrozemský stát. Takové najdeme na celém světě pouze dva, vedle Lichtenštejnska je to ještě Uzbekistán, obklopený dokonce pěticí vnitrozemských států.
Lichtenštejnsko se skládá ze dvou historických územních celků, z Dolní a Horní země, tato označení by však klidně mohla najít uplatnění vždy, když přijde řeč na zdejší horopisné poměry. Přibližně třetinu lichtenštejnské rozlohy zabírá „dolní země“, tedy nížina na dně rýnského údolí, v níž žije převážná většina obyvatel, nacházejí se tam průmyslové výrobní kapacity a vzniká velká část zemědělské produkce. „Horní zemi“ neboli horské partie lichtenštejnského Rätikonu odděluje od nížiny zčásti zalesněný a skalnatý hřbet, jenž má při pohledu zdola podobu strmě se zvedající bariéry. Probíhá paralelně s Rýnem a na severu kulminuje populárními vrcholy Kuhgrat (2123 m) a Drei Schwestern (2052 m), jejichž přechod patří k nejvděčnějším vysokohorským túrám, na které se můžeme v knížectví vydat. Na jihu se pak připojuje k pohraničnímu hřebenu směřujícímu k vrcholu Naafkopf (2571m), takže společně s pohraničními hřebeny přicházejícími k tomuto štítu z druhé strany, od severovýchodu, uzavírají protáhlé údolí Saminatal, které je jakýmsi srdcem zdejšího horského světa. Zároveň tento svět propojuje s Rakouskem, neboť ústí až poblíž Feldkirchu, kde se také vlévá do řeky Ill druhá největší lichtenštejnská řeka Samina, jež údolím protéká. Její vody se potom prostřednictvím Illu dostávají po necelých dvou desítkách kilometrů do Rýna. Nepočítáme-li Malbun usazený v bočním údolí, pak kromě malé obce Steg a několika samot nenarazíme v Saminatalu na žádné osídlení, což už samo o sobě je lákavou výzvou k návštěvě...
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 6/2016
