Kodaň

Zámek jako z pohádky

Velký dům v zahradě – takhle prozaicky hovořil král Kristián IV. o zámečku, který si nechal stavět od roku 1606 na okraji tehdejší Kodaně, dokud mu o 18 let později nedal jméno Rosenborg, Růžový zámek. Stavba z červených cihel se zdobnými pískovcovými prvky a vysokými věžemi by ale stejně dobře mohla dostat přívlastek „pohádková“...

Kodaň - RosenborgVpravdě renesanční velmož, podporovatel obchodu, velkorysý stavebník, milovník umění a žen i válečník, byť zejména zásah do třicetileté války v polovině 20. let 17. stol. se mu hrubě nepovedl a v námořní bitvě se švédskou flotilou pak v roce 1644 dokonce přišel o oko – Kristián IV. patřil k nejbarvitějším a také nejoblíbenějším králům v dánských dějinách. Ve svých 29 letech koupil v roce 1606 pozemek vně tehdejších kodaňských hradeb, na kterém si v první fázi nechal postavit malý letní zámeček s nádherným parkem a také zeleninovou a bylinkovou zahradou pro zásobování královské kuchyně. Během dalších tří stavebních fází, které se protáhly až do roku 1633, pak ze zámečku vznikl více než dvojnásobně velký „regulérní“ zámek ve stylu nizozemské renesance, který byl pro tehdejší Dánsko typický. Se stavbou jsou spojena jména dvou architektů, Bertela Langeho a Hanse van Steenwinckela mladšího, a zapomenout nesmíme ani na samotného krále, který se v rámci svých uměleckých zájmů orientoval dobře i v architektuře, a byť jeho osobní podíl na realizaci díla je nejasný, lze důvodně předpokládat, že přinejmenším seznamoval architekty s řadou svých nápadů.
Kristiánovou hlavní rezidencí byl zámek Frederiksborg v Hillerødu, asi 30 km severně od Kodaně, který nechal stavět jen o pár let dříve než Rosenborg. Kristián se v původním Frederiksborgu narodil a jako dítě ho měl hodně rád, nicméně jako král ho nechal v roce 1599 strhnout a na stejném místě postavit zámek nový, nesrovnatelně větší než Rosenborg (jde o vůbec největší renesanční stavbu v celé Skandinávii), ale vzhledově velmi podobný. A není divu – plány k němu zhotovil vlámský architekt Hans van Steenwinckel starší a po jeho smrti dílo převzali jeho synové Hans mladší (jeden z architektů Rosenborgu) a Lorenz. Frederiksborg byl v zásadě hotový už kolem roku 1610, definitivně asi o 10 let později. Z toho je zřejmé, že Kristián opravdu zamýšlel Rosenborg původně jen jako místo letního odpočinku. Postupně si ho ale velmi zamiloval a trávil v něm stále víc a víc času. A měl ho tak rád, že se dokonce ze smrtelné postele ve Frederiksborgu nechal převézt na saních do Rosenborgu, aby mohl svou pozemskou pouť zakončit tam.
Tělo zesnulého panovníka bylo vystaveno v přízemí zámku, v prvním sále dnešního prohlídkového okruhu, který nese označení „zimní pokoj Kristiána IV.“ Je to jedna z nejkrásnějších místností, původně soukromý obývací pokoj krále, kde ale občas přijímal i návštěvy – a byla to pro hosta mimořádná pocta. Pokoj je kompletně obložený dřevem a všechny stěny i strop zaplňují obrazy nizozemských mistrů. Dnes už ale nezažijeme to, co hosty obzvlášť uvádělo v úžas. „Najednou začala hrát hudba, instrumentální i vokální. Ohromeni jsme naslouchali tomuto udivujícímu požitku,“ zapsal si v roce 1634 Charles Ogier, první sekretář francouzského vyslance v Kodani. Nikde v sále totiž nebyli žádní hudebníci ani zpěváci! Ti byli ve sklepě pod pokojem a hudba se šířila tajnými kanály, které byly fyzicky objeveny teprve při opravách v roce 2005. Jejich vyústění v rozích místnosti zakrývaly pohyblivé podlahové dlaždice.
K zimnímu pokoji přiléhá maličká Kristiánova pracovna s nádherným psacím stolem, za kterým král vyřizoval svou korespondenci. Naladil ho k tomu určitě strop se scénami ze Zuřivého Rolanda, slavného renesančního eposu Ludovica Ariosta, pojednávajícího o lásce a válce, dvou oblíbených činnostech Kristiána IV. S Kristiánem IV. jsou spojeny i další místnosti v přízemí, i když už nemají podobu, jakou měly za jeho života. Kristiánovu ložnici, v níž zemřel, předělala později jeho snacha Sofie Amálie na ložnici pro sebe a Kristiánova syna Frederika III., částečně v tehdy oblíbeném čínském stylu. Zajímavé je ale pohlédnout v této místnosti na strop. Abraham Wuchter tam vymaloval Sofii Amálii coby Héru na Olympu společně s Diem. Těžko si představit lepší odkaz na absolutní královskou moc coby božský dar. Byl to totiž právě Frederik III., který v roce 1660 zavedl v Dánsku absolutistickou vládu. Slavnost, při níž mu šlechta i měšťané přísahali věrnost, zachytil Wolfgang Heimbach na velkém plátně, které společně s rodokmenem Kristiána IV. visí v „kamenné chodbě“ spojující první a poslední sál v přízemí, zimní pokoj Kristiána IV. a pokoj jeho vnuka Kristiána V. Ten byl původně obývacím pokojem Kirsten Munkové, morganatické (nerovnorodé) druhé manželky Kristiána IV., stejně jako předchozí „mramorový pokoj“ byl její ložnicí. Frederik III. udělal z ložnice své macechy reprezentační sál vyzdobený italskou scagliolou (štukovým mramorem) a Kristián V. z obýváku své nevlastní babičky jeho předpokoj. Mramorový pokoj je celý holdem absolutismu – putti na stropě nesou regálie na znamení toho, že královská moc pochází od Boha, stěnu naproti oknům zdobí tři velké erby, švédský, dánský a norský. Kristián V. zemřel v roce 1699, a tak přízemí pokrývá přesně období 17. stol...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 9/2019

Obsah košíku

košík je prázdný