Opevněné město Carcassonne, spolu s dalšími hrady jako Termes, Puilaurens ci Peyrepertuse, už dlouhá léta střeží území, o něž se přou aragonští a francouzští monarchové a která oddělují svérázný Languedoc od držav Petra II. Aragonského. Jejich pánové, okcitánští šlechtici, připravují francouzskému králi Filipu Augustovi nejednu bezesnou noc. V Languedocu, langue d´oc, v zemi jazyka okcitánského, prozpěvují trubadúři své lehkomyslné písně, oslavují krásu žen a pobízejí je k vášni mimo pouto manželské. Učené rozpravy o dvorské lásce se střídají s důvtipnými hrami a zdejší panstvo i obyčejní lidé tu jedním dechem přijímají jak ctnostné katary, tak požitkářské trubadúry. Tento kraj se jen nerad podřizuje vládcům a pramálo věří zkaženým duchovním. Zde zažívá hnutí katarů svůj zlatý věk a za jeho myšlenky se po několik generací postaví i řada významných šlechtickych rodů. V některých částech Okcitánie, jako například v Lauragis, si celé klany v poklidu vybírají mezi katolickou církví a novým vyznáním. To však pouze do té doby, než se nad sladkým Languedocem strhne ničivá bouře, která po sobě zanechá beznadějnou spoušť: spálená města a vesnice, zdupaná pole a vinohrady, dobyté nedobytné hrady a tisíce mrtvých. Ani dvorská láska, ani katarové se nedožijí 14. století. V dalekém Římě totiž roku 1198 usedl na papežský stolec energický Inocenc III., který v den svého pomazání kázal v duchu Jeremiášova verše: „Hle, ustanovuji tě dnešního dne nad národy a nad královstvími, abys plenil a kazil a hubil a bořil, abys stavěl a vštěpoval.“ (Jr 1, 10)

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 5/2010