V tomto zapomenutém kraji je obyvatel poskrovnu a jednotlivé vesničky jsou od sebe hodně vzdálené. Po staletí je navíc oddělovaly horské hradby ostrých hřbetů nebo hluboká údolí. I v současnosti, kdy je vzájemně spojují klikaté silničky, si nadále uchovávají svou jedinečnost a osobité kouzlo. Soboty a neděle jsou všude dny odpočinku a přidávají se k nim také četné místní svátky. I takový podzimní lov na divočáky je dobrým důvodem k oslavám a společnému setkání. Dědulové s typickými placatými brigadýrkami na hlavách a samozřejmou fajfkou v koutku úst i jejich usměvavé a lehce zakulacené ženy se shlukují na místních náměstíčkách nebo postávají v křivolakých uličkách před kamennými domky s břidlicovými střechami. Náhodný návštěvník má pocit, jako by se zde zastavil čas, a poklidná místní atmosféra se za chvíli přenese i na něj...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 5/2010