Jižní Francie 2

Moje Cannes

Rok 1969 byl zvláštní. Pražské jaro už sice dávno udusily tanky „spřátelených armád“, normalizace byla za dveřmi, ale až do října nebyl velký problém dostat výjezdní doložku na Západ. Mezinárodní filmový festival v Cannes se jako vždy konal v květnu, a tak byly na jeho 22. ročník nejen vyslány do soutěže Farářův konec Evalda Schorma a Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného, ale festivalu se směla zúčastnit také řada lidí od tisku. Byla jsem mezi nimi i já za měsíčník Film a doba. Poprvé jsem vyjela na festival, který je dodnes snem každého novináře...

.

Fakt, že cestujeme vlakem ve druhé třídě nejprve 15 hodin do Paříže a pak z jiného nádraží přes Marseille dalších 11 hodin do Cannes (tehdy ještě nejezdilo TGV), nám nekazil náladu: na obzoru bylo to bájné město na břehu Středozemního moře, mekka všech filmařů. Po rozbouřené atmosféře roku 1968, kdy po dvou dnech rozvrátili festival radikální mladí tvůrci v duchu revoluční nálady proudící sem z pařížských barikád, nebylo už ani stopy. Projekce, tiskové konference i recepce probíhaly hladce, předsedou poroty byl Luchino Visconti a mezi porotci byl dokonce zástupce Československa, profesor FAMU Jaroslav Bouček. Zatímco film Miloše Formana Hoří, má panenko, vyslaný do soutěže rok předtím, nemohl být vinou předčasného konce festivalu vůbec uveden, v tomto roce byly oba naše soutěžní filmy, stejně jako krátký animovaný film Jiřího Brdečky Moc osudu, přijaty s nadšením, v němž se odrážely sympatie a solidarita s pošlapanou československou svobodou. Film Vojtěch Jasného získal Cenu za režii ex aequo s brazilským filmem Antonio Das Mortes (režie Glauber Rocha) a jen v kuloárech se vědělo, že Žert Jaromila Jireše česká cenzura už zakázala do Cannes poslat...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 5/2010

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace