Fakt, že cestujeme vlakem ve druhé třídě nejprve 15 hodin do Paříže a pak z jiného nádraží přes Marseille dalších 11 hodin do Cannes (tehdy ještě nejezdilo TGV), nám nekazil náladu: na obzoru bylo to bájné město na břehu Středozemního moře, mekka všech filmařů. Po rozbouřené atmosféře roku 1968, kdy po dvou dnech rozvrátili festival radikální mladí tvůrci v duchu revoluční nálady proudící sem z pařížských barikád, nebylo už ani stopy. Projekce, tiskové konference i recepce probíhaly hladce, předsedou poroty byl Luchino Visconti a mezi porotci byl dokonce zástupce Československa, profesor FAMU Jaroslav Bouček. Zatímco film Miloše Formana Hoří, má panenko, vyslaný do soutěže rok předtím, nemohl být vinou předčasného konce festivalu vůbec uveden, v tomto roce byly oba naše soutěžní filmy, stejně jako krátký animovaný film Jiřího Brdečky Moc osudu, přijaty s nadšením, v němž se odrážely sympatie a solidarita s pošlapanou československou svobodou. Film Vojtěch Jasného získal Cenu za režii ex aequo s brazilským filmem Antonio Das Mortes (režie Glauber Rocha) a jen v kuloárech se vědělo, že Žert Jaromila Jireše česká cenzura už zakázala do Cannes poslat...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 5/2010