4 - 2008 Itálie - Jižní Tyrolsko

Dolování ve Sněžné hoře

V jednom z nejzapadlejších koutů Jižního Tyrolska, ve spleti horských hřebenů mezi velkými údolími Ridnauntal a Passeiertal, se ukrývá Schneeberg, česky Sněžná hora. Bylo by zajímavé vědět, proč má zrovna takový název, když je odnepaměti známo, že se v jejím nitru nachází ohromné rudné bohatství. Kdyby se jmenovala třeba Stříbrná nebo Olověná hora, mělo by to mnohem větší opodstatnění…

Areál muzejních objektů v obci MaiernHorninotvorné procesy vyvolané komplikovaným vrásněním těchto partií Stubaiských Alp způsobily, že uvnitř Schneebergu (Monte Neve) vzniklo v nadmořské výšce 2000–2500 metrů ložisko polymetalických, hlavně zinkovo-olovnatých rud. Jelikož rudné žíly tady vystupují k povrchu, navíc pokrytému jen sporou vegetací, je dost pravděpodobné, že kutat různé kovy přicházeli do této nehostinné končiny již pravěcí lidé. O počátcích hornického dolování se zatím nic neví a asi už nikdy vědět nebude, první písemná zmínka o „dobrém stříbru ze Schneberchu“ pochází až z roku 1237.
Do 14. století se ve Schneebergu získávalo z galenitu stříbro společně s olovem, a to roztloukáním a tavením rudy v blízkosti vyústění důlních chodeb. I když produkce nebyla velká – uvádí se průměrný roční zisk asi 30 kg stříbra z 30 tun vyrubané horniny, postupně vzrůstaly problémy s nedostatkem palivového dřeva. Zpracování bylo proto přesunuto do nižších poloh směrem k údolí Passeiertal (Val Passiria), kam surovinu dopravovali v pytlích na hřbetech koní a mul. V zimě se postupovalo jinak, vždy několik půlmetrákových pytlů svázaných k sobě sjíždělo samospádem po zasněžených svazích. Vytavené stříbro potom převáželi také na koních po tzv. stříbrné cestě do Merana, tehdejšího hlavního města Tyrolska, kde drahý kov většinou putoval do místní mincovny.
Na přelomu 15. a 16. století zažil Schneeberg ohromný rozmach, jaký se později už nikdy neopakoval. Souvisel s rozmachem stříbrných dolů ve Schwazu v údolí Innu, z jejichž mimořádně čistého kovu nechal tyrolský arcivévoda Sigismund razit v mincovně nedaleko Innsbrucku první stříbrný tolar. Protože ale ruda z těchto dolů musela být při zpracování obohacena olovem, enormně stoupla poptávka po těžkém kovu, kterou dokázal nejlépe uspokojit Schneeberg, byť za cenu komplikované dopravy. Ze Sněžné hory, v jejíž útrobách provrtaných 70 chodbami tenkrát pracovalo okolo tisícovky horníků, putovala vytěžená surovina pro změnu na sever, do údolí Ridnauntal (Val Ridanna). Odtud to bylo blíže do Sterzingu (Vipitena), a tedy i na Brenner.
. V té době také z několika útulků a nocleháren vznikla hornická osada St. Martin, jedno z nejvýše položených míst kontinentu se stálým osídlením. Měla hostinec, obchod, řeznictví i školu, později dostala i kostelík. Život v nadmořské výšce 2355 metrů pochopitelně nebyl žádnou selankou, prakticky všechno se sem muselo vynášet z údolí; z vlastních zdrojů se rodiny zásobovaly zčásti jen v létě – mlékem, masem a trochou pažitky. Vysloveně kruté podmínky tu panovaly v zimě. Zpravidla napadlo sedm, někdy ale i deset metrů sněhu, časté byly silné mrazy a vichřice, někdy hrozily laviny. Ve velké lavině, která spadla v roce 1693, zahynulo 27 lidí. V následujících stoletích počet obyvatel osady kolísal podle toho, jak zrovna prosperoval důl, dokud její existenci neukončil velký požár v roce 1967. O něm mnozí lidé tvrdili, že byl úmyslně založen skupinou horníků, kteří už nechtěli v nehostinných podmínkách bydlet, nikdy se to však neprokázalo.
Velkým předělem v historii dolu byla 70. léta 19. století, kdy se začal těžit také zinek (přesněji zinková ruda sfalerit) a kdy byl vybudován nový unikátní kolejový systém pro dopravu surovinových koncentrátů k nejbližší železnici. Začínal v lokalitě Seemoos na straně údolí Passeiertal, potom koleje v délce šesti kilometrů procházely štolami skrze Sněžnou horu, odkud v několika stupních klesaly k obci Maiern na stranu údolí Ridnauntal, aby jeho dnem následně dosáhly Sterzingu. V podstatě se jednalo o koňskou dráhu, jež byla na několika strmých úsecích přerušena lanovou kolejovou dráhou, po které se naložené bržděné vozíky pohybovaly samospádem a v jednom případě stoupaly s pomocí vodní protiváhy. S celkovou délkou 27 km prý tomuto systému patřilo prvenství nejdelší koňky světa. Po 1. světové válce koňku částečně nahradila nákladní lanovka, při jejíž výstavbě italští konstruktéři a stavbaři využili zkušeností z budování visutých lanovek během vojenských operací v Dolomitech. Doprava suroviny se poté několikanásobně zrychlila.
V důsledku poklesu cen surovin na světových trzích v 70. letech minulého století byl provoz dolu omezován a nakonec v prosinci 1979 zcela zastaven – po více jak osmi stoletích. Definitivního zániku se však důl nedočkal, od roku 1996 funguje v letní sezoně jako hornické muzeum, nepochybně jedno z největších a nejpozoruhodnějších v celé Evropě. A zároveň také jako jedno z nejhůře přístupných, alespoň lokálně. Jak je to možné? Potíž spočívá v tom, že pokud si chcete prohlédnout bývalou hornickou obec na svazích Sněžné hory, musíte se vydat na několikahodinovou vysokohorskou túru. A v případě prohlídky vlastního dolu, zahrnující například i jízdu důlním vláčkem, to nelze zařídit jinak, než si vybrat z několika různých exkurzí s průvodcem, které jsou rovněž časově náročné. K tomu je většinou potřeba předchozí rezervace.
Model dolu Ta není nutná při návštěvě muzejních objektů v obci Maiern, vzdálené od Sterzingu asi 14 km. Prohlídka tady začíná v geologické expozici, kde jsou vystaveny především minerály. V důlních chodbách a štolách (s celkovou délkou 150 km!) jich dosud bylo nalezeno kolem stovky, z toho jeden neznámý, jenž později dostal jméno schneebergit. Zajímavý je i model kolejové lanové dráhy, stejně jako kolekce hornických nářadí, nástrojů a oblečení. Z výstavních sálů se jde do štoly vyrubané ve skále v délce skoro čtvrt kilometru, kde se můžete seznámit s různými důlními činnostmi i zařízeními. Jsou tu rozmístěny figuríny horníků v dobovém oblečení, průvodce zde předvádí princip karbidové lampy a potom za ohlušujícího rámusu malý důlní nakladač z 60. let, poháněný stlačeným vzduchem. Poslední část prohlídky se odehrává v původní úpravně rud, ke které vede krátká originální pozemní lanovka, dá-li se tak nazvat kabina, jejíž podvozek nejede po koleji, ale po dvou vypnutých ocelových lanech. Zařízení úpravny je plně funkční, v několika halách průvodce zapíná jednotlivé části linky a postupně předvádí celý hlučný proces separace kovu z hlušiny. Vzorky rozdrcené rudy si pak můžete odnést jako suvenýr. Třeba vám někdy připomene návštěvu muzea, jehož velkou předností je syrová autentičnost.

Další informace o Itálii naleznet zde: www.sopka.cz

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace