4 - 2008 Itálie - Jižní Tyrolsko

Mezi severem a jihem

Jižní Tyrolsko, kraj na pomezí středoevropského a středomořského prostoru přírodně-klimatického, kulturně-historického i politického, bývá nazýváno také krajem hradů. Právem – ať jede člověk kterýmkoli údolím, nestačí je počítat, celkem jich je v provincii přes čtyři stovky. A tak není divu, že i „kolébkou“ celého Tyrolska je hrad…

Pohled na hrad Tirol ze stejnojmenné obceVolné hranice uvnitř schengenského prostoru obnovily na mnoha místech Evropy plynulé spojení historických oblastí, rozdělených často až následkem válečných konfliktů 19. a 20. století. Týká se to i Jižního Tyrolska. Při pátrání po jeho historii se nevyhneme ani severní části, která je dnes jednou ze spolkových zemí Rakouska. Dávné Tyrolské hrabství bylo mezi dva různé státy rozděleno teprve po skončení první světové války.
Pár kilometrů severně od Meranu (Merano) leží v předhůří mohutné horské skupiny Texel (Tessa) obec a nad ní hrad, stejného jména – Tirol. Jméno odvozené od latinského terra, „země“, bylo původně místním označením, použitým později pro hrad, pak pro vesnici, která u něj vznikla, a nakonec pro celé hrabství, jež hradní pánové ovládali. Původ hradu není úplně jasný, předpokládá se, že první vznikl někdy kolem roku 1080, nejstarší části dnešní stavby asi o 60 let později. Hádankou pro historiky a archeology zřejmě ještě nějakou dobu zůstane samotné místo, na němž hrad vznikl. Podle zprávy z 15. století, považované však v moderní době za omyl či přímo záměrný falzifikát, tu měl dávno před hradem stát klášter benediktinek. Při vykopávkách zahájených v minulém desetiletí byly objeveny nálezy patřící do 5.–9. století, které otázku někdejšího předhradního osídlení znovu otevřely.
Hrad Tirol První tyrolská hrabata, bratři Albrecht a Berthold, jsou zmiňováni v roce 1141. Záhy poté začal rychlý vzestup jejich rodu spojený s rozšiřováním rodového území. Když v roce 1253 vymřela Albertem III. po meči první linie tyrolských hrabat, získali dědictví dva Albertovi zeťové – Gebhart z Hiršberka a Menhart z Gorice. Albertův vnuk Menhart II. dílo dokončil a vytvořil na území dnešní Itálie a Rakouska konsolidované Tyrolské hrabství zahrnující oblast vymezenou zhruba údolími řek Etsch (Adige), Eisack (Isarco) a Inn. S drobnými územními změnami existovalo hrabství více než šest století, až do roku 1918.
 Poslední vládkyní druhé linie tyrolských hrabat byla Markéta Pyskatá, známá „ošklivá vévodkyně“ ze stejnojmenného Feuchtwangerova románu. Když v roce 1363 zemřel ve dvou letech její jediný syn, Markéta se souhlasem tyrolské šlechty předala vládu svým nejbližším dalším příbuzným, Habsburkům, kteří si ji podrželi až do konce první světové války. Díky tomu se posléze naše země sešly s Tyrolskem ve společném státě, rakouské monarchii. Ale nebylo to setkání první – zajímavé vazby se objevily právě už ve 14. století. Markéta, ve skutečnosti zřejmě zdaleka ne tak ošklivá, jak začala být dlouho po své smrti popisována a zobrazována, byla dcerou Jindřicha Korutanského, neúspěšného českého krále, jehož první manželkou byla Anna Přemyslovna. A nejen to – prvním manželem Markéty byl Jan Jindřich, syn Jana Lucemburského a mladší bratr Karla IV., pozdější markrabě moravský. Brali se na příkaz rodičů jako děti. Po dospění pak o čtyři roky starší Markéta svého muže, jehož začala nesnášet, zapudila. Janu Jindřichovi se snažil pomoci Karel IV. vojenským tažením, leč neúspěšně. Lucemburkové tak přišli o své zájmy v Tyrolsku, země nakonec skončila v moci Habsburků a na tyrolském hradě se namísto hrabat usídlili zemští hejtmani.
Zakladatel jednotného tyrolského hrabství byl Menhart II., jehož význam dodnes připomíná socha v obci Tirol V té době již také skončila postupná germanizace Tyrolska, a to nejen jeho severní, dnes rakouské části, ale i jihu. Německy, italsky a ladinsky hovořící obyvatelstvo tu nejprve žilo klidně vedle sebe, ale s celoevropsky sílícím nacionalismem 18. a 19. století se začaly objevovat problémy, které dále rozdmýchalo dočasné připojení Tyrolska k Bavorsku v době napoleonských válek. Vše vyvrcholilo první světovou válkou, v níž se státy reprezentující dvě hlavní národností skupiny Tyrolska ocitly na opačných stranách – Rakousko proti Itálii. Součástí smlouvy ze Saint-Germain v roce 1919 pak bylo i nové stanovení státní hranice mezi těmito dvěma státy. Jižní část Tyrolska, která měla podle sčítání v roce 1910 více než 90 % německy mluvícího obyvatelstva, připadla Itálii. Zde má svůj počátek také první projev dvojjazyčnosti, s nímž se návštěvník této oblasti setká už při přípravě své cesty – každý místní název existuje v německé a italské podobě (některé pak ještě i v ladinské). K násilnému poitalšťování Jižního Tyrolska docházelo zejména za fašistické éry. Hodně italských místních názvů v minulosti vůbec neexistovalo, a tak byly prostě vytvořeny. Výrazně se v této činnosti angažoval zejména vedoucí Jazykového a kulturního komisariátu pro Alto Adige, senátor Ettore Tolomei, jedna z velmi rozporuplných postav italské politické scény první poloviny 20. století. Po skončení druhé světové války se na postavení německy hovořícího obyvatelstva v Jižním Tyrolsku nic nezměnilo, naopak se zdálo, že Italové zde různými opatřeními směřují k získání většiny. Situace se začala řešit teprve na sklonku neklidných 60. let, poté, co radikální křídlo německy hovořícího obyvatelstva upozornilo na situaci celý svět několika bombovými atentáty. V roce 1972 byl ratifikován ústřední italskou vládou autonomní statut Jižního Tyrolska, který se stal základem pro postupné uklidňování situace. Dnes je většina rozhodování v rukou provinční vlády, němčina s italštinou mají rovnoprávné postavení, podmínkou pro zaměstnání ve veřejných službách je dvojjazyčnost, posty ve státní správě se obsazují proporčně podle podílu jednotlivých skupin – při posledním sčítání v roce 2001 se k německé jazykové skupině hlásilo necelých 70 % obyvatel, k italské něco přes 26 % a zbytek k ladinské.
V oblasti kolem jezera Kalterer See je největší koncentrace hradů a vinic v Jižním Tyrolsku A tak jsme se oklikou zase dostali zpátky na hrad Tirol, v němž je umístěna rozsáhlá expozice Jihotyrolského historického muzea. Její součástí jsou i nádherná středověká umělecká díla, která se na hradě dochovala – palácový portál a kaple, která ohromí dalším nádherným mramorovým portálem stejně jako nástěnnými malbami a skupinou Ukřižování v nadživotní velikosti. V dalších prostorách projdeme historií Jižního Tyrolska od počátků až po bouřlivé 20. století, jemuž jsou věnována všechna patra moderně pojaté expozice v hradní věži, obnovené znovu v původní podobě roku 1902. Když pak člověk vyjde před hrad a rozhlédne se kolem, o to více ocení mírumilovný klid, který dnes všude vládne.

Další informace o Itálii naleznet zde: www.sopka.cz

 

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace