Anglonormané svou přítomnost na ostrově posilovali budováním dřevěných pevností, jež ale brzy vystřídaly mohutné kamenné hrady. Za nejhezčí a nejzachovalejší je považován Carrickfergus, jenž měl chránit přístup do Belfastské zátoky. Po svém příchodu do Ulsteru v roce 1180 ho na skalnatém útesu obklopeném ze tří stran mořem začal stavět John de Courcy, jeden z velitelů anglonormanských vojsk. Silné hradby obepínaly polygonální nádvoří s hranolovou obytnou věží, kterou na nárožích zpevňovaly věžice s cimbuřím. Po Courcyho smrti obsadil hrad v roce 1210 král Jan. Hradní donjon dal zvýšit o další patro do dnešní velikosti a přidal druhou linii hradeb, jež uzavíraly střední nádvoří. V průběhu třetí etapy výstavby mezi roky 1226 a 1242 za vlády šlechtice Hugha de Lacyho nové hradby obkroužily celou skálu, na níž hrad stojí, jeho rozlohu zdvojnásobily a zlepšily jeho obranu. Ze čtyř hradebních obranných věží se dochovala jen jedna, zajímavé jsou v ní průzory pro lučištníky, kteří měli chránit bezprostřední okolí hradu. Vzniklo vnější nádvoří a nová brána do hradu, kterou tvoří dvě velké okrouhlé věže, můstek a padací mříž. Z vrcholů věží stříleli obránci šípy. V levé věži byla umístěna kaple, ve druhé sídlil konstábl, jenž hrad spravoval. Od roku 1333 sloužil Carrickfergus jako hlavní rezidenční a administrativní centrum britské Koruny v severním Irsku...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2009