Do Belfastu jsem se vrátil po 18 letech. Když jsem v něm byl naposled, projížděly jím opancéřované vojenské vozy chráněné drátěnými sítěmi. Britští vojáci patrolovali v ulicích a jejich opěrné body byly těžce opevněny. U vchodů do velkých obchodů museli zákazníci předkládat ke kontrole tašky, zda v nich nepřinášejí bomby. V hotelu jsme dostali číslo na taxikáře, jenž nám ukázal inkriminovaná místa konfliktu mezi katolíky a protestanty. Občas z telefonní budky někam volal, prý zda je tam, kam jedeme, bezpečno. Severoirská metropole se zdála být místem naprosté beznaděje. Za léta sektářského násilí, které si vyžádalo více než 3000 obětí, se vepsala do povědomí zbytku světa coby město rozdělené ostnatými dráty, střežené policisty a vojáky, kde pumové atentáty, únosy a vzájemné zabíjení mezi protestanty a katolíky bylo všední skutečností. Nebyl to ani tak boj náboženských fanatiků, jako spíš svérázný boj za nezávislost a za ekonomickou rovnoprávnost mezi chudšími katolíky a lépe postavenými protestanty...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2009