Indonésie

Když Jakarta byla Batávií

Nikde v Jakartě se před vámi neotevřou dějiny více než v Kota Tua – Starém Městě. Tady se začala formovat metropole, která je dnes domovem deseti milionů lidí...

Moderní centrum JakartyMohu se vás na něco zeptat?“ přitočí se ke mně asi dvacetiletý mladík se zápisníkem v ruce. Bez čekání na jeho další slova spouštím jako kolovrátek odpovědi na otázky, které mi chce položit. Tohle dopoledne už potřetí. „Jsem Ceko, bydlím v Jakartě a Kota se mi líbí, jenom by potřebovala víc opravit.“ Studenti mají zrovna volno, a tak si procvičují angličtinu s každým cizincem, na kterého narazí. Právě tady ve staré Jakartě mají největší šanci, že splní úkol, který jim zadali ve škole.
O víkendu bývá na Taman Fatahillah plno. Studenti nahánějí cizince, rodiny si u starých kanonů pořizují památeční fotografie, ženy hladí nejznámější z nich, Si Jagur, který má na zadním konci sevřenou pěst a přispívá prý k rodinnému štěstí i plodnosti, a všichni společně se vyhýbají dívkám prohánějícím se po náměstí na barevných kolech, jež tak dokonale ladí s vypůjčeným kloboučkem. Rušno je tu stejně jako před čtyřmi stoletími, kdy si právě tohle místo Nizozemci vybrali jako centrum své budoucí expanze za ovládnutím lukrativního obchodu s kořením a posléze i celého souostroví.
Evropanům nepatřilo na severní pobřeží Jávy prvenství. Ještě před nimi zde existoval přístav Sunda Kelapa kontrolovaný hinduistickým královstvím Pajajaran. Když zde v roce 1513 zakotvili Portugalci, Pajajaran v nich viděl možné spojence proti stále mocnějším muslimským vládcům. Než však Portugalci sáhli po zbraních, stačil v roce 1527 Sunda Kelapu dobýt vojevůdce Fatahillah. Tento velitel armády sultanátu Demak nenáviděl nově příchozí Evropany tak, že nechal do jednoho pobít všechny muže, kterým se podařilo dostat na břeh z jejich ztroskotané lodi. Namísto Sunda Kelapy zde na dalších téměř sto let měla stát Jayakarta – Vítězné město.
Celou jednu stranu náměstí Fatahillah zabírá mohutná, bíle omítnutá stavba. Někdejší radnice byla centrem moci Spojené východoindické společnosti (VOC), která od 17. stol. převzala kontrolu nad obchodem od Afriky po Dálný východ. Dveřmi této budovy procházeli úředníci, rozradostnění manželé spěchající registrovat svůj sňatek i ploužící se vězni uvědomující si nevyhnutelnost svého tragického osudu. Radnice nebyla pouze sídlem nizozemských guvernérů, ale také policejní stanicí, soudním dvorem i vězením. Náměstí před ní kypělo stejně jako dnes čilým ruchem, který překrýval temnější stránky spojené s existencí této impozantní stavby. Z oken ve druhém patře dohlíželi soudci na vykonání vynesených rozsudků. Zvon ve věži radnice se poprvé rozezněl po příchodu odsouzeného do soudní síně, podruhé ho vězeň uslyšel, když vyšel na náměstí, a potřetí ve chvíli, kdy začala samotná exekuce. Popravovalo se gilotinou nebo mečem, doznání se získávala mučením, jehož vynalézavost neznala mezí...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2017

Další informace o Indonésii a dalších zemích jihovýchodní Asie najdete na ASEAN.CZ

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace