Indonésie

Východ slunce v národním parku Bromo

Na východě Jávy se na ploše jen nepatrně přesahující 500 km² rozkládá národní park Bromo Tengger Semeru. Jeho největšími atrakcemi jsou sopky a moře písku...

Pohled, na který se nezapomíná – vpředu uprostřed Batok, vlevo za ním Bromo a v pozadí SemeruReflektory džípů se mihotají jako světlušky hluboko pod námi, tam, kde zatím jenom tušíme rozsáhlou kalderu. Početná kolona vozů se zadýchává v zatáčkách, až dojede na místo, odkud se už musí pokračovat pěšky. Ještě si rychle zapamatovat číslo džípu, ať po něm později nemusíme pátrat, a připojujeme se k mlčenlivému zástupu, který se sune až k vyhlídce, odkud budeme mít celé přírodní divadlo jako na dlani. Ve svetrech a s kulichy s nápisem Bromo vypadá celá skupina tady, pár stupňů pod rovníkem, až nepatřičně, ale ve výšce 2770 m n. m. tohle vybavení přijde vhod. Teploty, které se přes den pohybují kolem 20 °C, mohou v noci spadnout až k nule. Stojíme na Gunung Penanjakanu, první zastávce v itineráři cesty k jedné z nejznámějších sopek celé Indonésie.
Bromo (2329 m n. m.) nepatří k nejvyšším, ani nejaktivnějším sopkám, přestože poslední erupci zde zaznamenali v roce 2015. Svým tvarem připomínajícím spíše mohutné sedlo se nemůže rovnat dokonalým postavám jiných vulkánů, ale scenerií, do níž ho příroda zasadila, je Bromo nepřekonatelné. Navíc z něj snadná dostupnost činí jednu z nejnavštěvovanějších sopek vůbec. Stačilo včera večer v Probolinggu odbočit z hlavní silnice. Po čtyřech desítkách kilometrů horských serpentin jsme dorazili až do Cemoro Lawangu, poslední vesnice na samotném okraji stěny, která obklopuje kalderu o průměru 10 km. Odtud nás ještě rozespalé vyvezly džípy až na Gunung Penanjakan.
Když ranní paprsky konečně protrhnou noc, otevřou nám pohled na nesčetněkrát fotografované panorama, jehož kouzlu propadají stále noví a noví návštěvníci. Z mlhy pomalu vystupuje zvrásněná silueta vegetací pokrytého, již vyhaslého Batoku, který měli stvořit bohové z kokosových skořápek, za ním se krčí holé Bromo a na obzoru se vypíná dokonalá silueta 3676 m vysoké Semeru, nejvyšší sopky na Jávě. Podle místních obyvatel se právě na přímce spojující Penanjakan, Bromo a Semeru nachází střed světa. Již za světla sjíždíme dolů, na rozlehlou planinu zvanou Lautan Pasir, Písečné moře. Legenda, popisující její vznik, připomíná příběhy, které známe i z jiných částí světa. Vytvořit písečné moře nařídil bůh Semeru obru Raksasovi, který se ucházel o jeho dceru. Nápadník by zadání dokázal splnit, nebýt kohoutů, které Semeru předčasně probudil, aby svým hlasem zkrátili noc a čas vymezený na úkol...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2017

Další informace o Indonésii a dalších zemích jihovýchodní Asie najdete na ASEAN.CZ

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace