Canal du Midi je životním dílem stavitele Pierra-Paula Riqueta, výběrčího solných daní a znalce místních podmínek. Velkolepý plán, který toužili uskutečnit již staří Římané, nejprve předložil ministru financí Colbertovi a spolu pak o jeho výhodnosti přesvědčili krále Ludvíka XIV. Dělníci poprvé kopli do země v roce 1667 a po 14 letech lopotné práce famózní dílo dokončili. I když do něho stát vložil nemalé finanční prostředky, na dokončení stavby nestačily, a tak ji podpořil veškerými úsporami sám Riquet. Ironií osudu zemřel několik měsíců před otevřením kanálu. Postavil si však pomník, jenž slouží svému účelu již přes tři staletí v prakticky nezměněné podobě. Zásluhy stavitele a historii stavby kanálu dokumentuje Centrum Pierra-Paula Riqueta v přístavu městečka Avignonet-Lauragais.

Canal Royal de Languedoc, jak se plavební cesta dlouhá 240 km původně nazývala, začíná na jihu ve středomořském přístavu Séte, odkud míří na západ do Toulouse. Tam se v roce 1856 Canal du Midi, jak byl přejmenován v roce 1759, propojil s Canal Latéral à la Garonne, jenž vede souběžně s řekou Garonnou, na kterou se napojuje v Castets-en-Dorthe. Zboží dovezené námořními loděmi do Bordeaux na Garonně bylo překládáno na říční plavidla zvaná péniche, která je přepravovala dál do vnitrozemí. Hospodářství na jihu Francie přinesla tato vodní cesta ohromný rozkvět. Pro dopravu vína, obilí, stavebnin a posléze pohonných hmot byla nejefektivnější a svého času také jedinou transportní možností. Výnosný obchod nákladním loďařům kvetl až do doby, kdy to šlo po silnici a vlakem rychleji. Od roku 1857 začala kanálu konkurovat železnice Bordeaux–Séte.

Mistrovské dílo zahrnuje kromě vlastního kanálu také více než 300 staveb. Pro Canal du Midi jsou charakteristické eliptické plavební komory, úzké klenuté mosty, jednotný stavební styl skladišť, špýcharů, koníren a domků pro strážce zdymadel. Plavební komory jsou většinou jednoduché, ale i stupňovité se třemi až čtyřmi bazény, u Fonsérannes dokonce se sedmi.  Obrovská přehrada v nejvyšších místech kanálu v Saint-Ferréol sbírala vody přitékající z hor Montagne Noir, takže zdymadla mohla podle přesně vypočítaného systému zvládnout celkem 190 m výškového rozdílu. U Malpasu se nalézá další jedinečné dílo, podzemní úsek v pískovci dlouhý 161 m, považovaný za nejstarší umělý podzemní tunel na světě. Je tak úzký, že v každém směru může projíždět vždy jen jedna loď. V Beziers vede kanál po nejkrásnějším kamenném akvaduktu na cestě.  

I když nákladní doprava ve velmi omezené míře na kanálu přetrvává, vodní cesta dnes slouží hlavně turistům. Proplouvání plavebními komorami, které posádky nákladních lodí zdržovalo, je dnes pro kapitány hausbotů zážitkem a vítaným zpestřením cesty. Společnosti nabízejí obytné lodě pro 4 až 12 pasažérů, vybavené kuchyňkou s plynovým sporákem a ledničkou, sprchou, toaletou a podle počtu lůžek několika kajutami. Loď pohání dieselový motor, zásoba paliva stačí na týden plavby. Rychlost nepřesáhne 8 km za hodinu. Posádka nepotřebuje žádnou licenci, jen projde krátkým zaškolením. Loď může zakotvit kdekoliv kromě míst, kde je to zakázáno, jako například v blízkosti komor nebo v nepřehledných zatáčkách. Během plavby mohou turisté navštívit řadu zajímavých a krásných památek, z nichž k nejkrásnějším patří Carcassonne. Dobře upravené stezky podél kanálu využívají cyklisté k projížďkám. 

Canal du Midi je důkazem, že i velkolepé výtvory lidských rukou mohou být neoddělitelnou a cennou součástí přírodního prostředí. Díky citlivému zasazení do prostoru a zpevnění břehů stromy se tato vodní cesta stala zelenou stužkou francouzské krajiny, kterou se vine, jako by k ní patřila odnepaměti. Působivé jsou zvláště úseky lemované alejemi košatých platanů, jejichž větve vytvářejí nad hladinou stinný zelený tunel, jímž se tiše sunou lodě různých typů a velikostí. Právě díky propojení unikátního technického díla a krásné přírody byl Canal du Midi v roce 1996 zařazen na prestižní seznam Světového dědictví UNESCO...