Florencie

Hledání cesty

Některé turistické cíle není třeba sáhodlouze popisovat, potenciální návštěvníci se do nich nemusejí lákat příslibem neotřelých radovánek, dokonce není nutná ani krátká charakteristika místa. Stačí vyřknout pouze jméno, které je samo sobě tou nejlepší reklamou. A tak teď jedno takové jméno nechme zaznít: Florencie...

Florencie - Panorama starého města s Arnem a mostem Ponte VecchioKdybych byl důsledný, nepsal bych dál. Těch devět písmen tvořících jméno Florencie je výmluvnějších než mnohasvazkové encyklopedie, natož jedno číslo časopisu. Jenže právě to, co se zdá být největší předností třistasedmdesátitisícového hlavního města Toskánska na řece Arnu, stává se snadno také jeho největším úskalím, zrádným útesem číhajícím neviditelně pod zářivou hladinou kulturního oceánu blyštivě zrcadlící krásu, umění a vzdělanost. Kdosi kdysi přirovnal Florencii k šachové hře. Teprve až ji trochu pochopíte, až se jí trochu naučíte, začnete zjišťovat, co všechno na vás ještě čeká na cestě k jejímu ovládnutí, je-li něco takového vůbec možné. Neboli – čím více pronikáte do jejích tajů a nes, tím více se prohlubuje vaše beznaděj z vlastní nevědomosti, ale zároveň stupňuje touha po dalším poznávání.
Florencie je kolébkou evropské renesance a humanismu. Konstatování omýlané tolikrát v nejrůznějšícxh souvislostech, až by se zdálo, že je to klišé, kdyby to ale nebyla pravda. Abychom pochopili, proč právě Florencie, musíme se vypravit hlouběji v čase, sledovat všemožné proudy ekonomické, společenské i politické, jež se nakonec spojily a vyústily ve vzepětí ducha, k němuž se jen stěží hledá v lidských dějinách paralela. Nezapomínejme, že již na počátku trecenta, 14. století, vyzývá v Božské komedii Vergilius Danta, aby poslouchal svoji svobodnou vůli: „Jsi volný, přímý, zdravý sám v svém nitru a neposlechnout ten hlas by byl hřích: proto ti dávám korunu i mitru.“ (Očistec 27/140-142, překlad Vladimír Mikeš) Chceme-li se zorientovat ve Florencii oné doby, musíme se vyrovnat se vzestupem patricijů, vznikem arti, cechovních společenstev, hospodářským rozvojem i politickými spory, s guelfy a ghibelliny, s první sotva deset let trvající „vládou lidu“ na počátku 2. pol. 13. stol., jež se do historie zapsala především ražbou zlatých mincí (od roku 1252) záhy známých po celé Evropě jako orény, s postupným rozdělováním cechů na větší (arti maggiori) a menší (arti minori), se vznikem devítičlenné Signorie, městské rady tvořené nejprve šesti a pak osmi priory, zástupci velkých cechů, a gonfalonierem spravedlnosti, jenž velel tisícičlenné milici, se vznikem frakcí Bílých a Černých v tehdy vládnoucí guelfské straně...

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace