Čína 3

Krásy oázy Tun-chuang

Na východě poušť Gobi, na západě Tarimská pánev a ještě obávanější poušť Taklamakan a mezi nimi oáza Tun-chuang. Legendární Hedvábná stezka se tu kdysi dělila na západní a jižní větev. Díky ní tu vznikla jedna z nejvýznamnějších buddhistických památek na světě – jeskynní chrámy Mo-kao neboli Jeskyně tisíce Buddhů...

Půlměsíční jezero je někdy známo také jako jezero Měsíčního srpku.Hedvábná stezka

Spěchající turisté dnes do Tun-chuangu cestují letadlem nebo po nové železnici. Mnohem zajímavější ale může být cesta dálkovým autobusem po trase starodávné Hedvábné stezky. Právě tudy už od dob římské říše až do 14. stol. putovaly obchodní karavany mezi Čínou, Indií, Střední Asií, Persií, Mezopotámií a Evropou.
Cesta z průmyslové megapole Lan-čou do Tun- -chuangu je dlouhá 1098 km. Krajina za okny autobusu se brzy mění ve vyprahlou kamenitou poušť, i když silnici většinou lemuje „Zelená zeď“ z topolů, které tu byly vysázeny v rámci vládního programu boje proti pouštní expanzi.
Autobus postupně zastavuje ve třech větších městech-oázách (Čang-jie, Ťiou-čchüan a Ťia-jü- -kuan). O jejich někdejším významu svědčí už jen ruiny vojenských pevností a zbytky nedalekého západního konce Velké čínské zdi. V době rozkvětu Hedvábné stezky byla tato města nejen pohraničními pevnostmi na severní a severozápadní hranici říše středu, ale také důležitými zastávkami obchodních karavan. Ač na okraji Číny a navíc v poušti, obchod v těchto městech vzkvétal, a města patřila k nejvýznamnějším v Asii. S úpadkem Hedvábné stezky jejich význam poklesl a dnes jsou celkem nevýrazná.
Také Tun-chuang býval sídlem důležité vojenské posádky, která bránila říši středu proti častým nájezdům. V době své největší slávy patřil mezi nejbohatší asijská města a žilo v něm kolem 100 000 lidí. Dnes je to polozapomenuté město v zapadlém koutě Číny. Nejen díky Jeskyním tisíce Buddhů však určitě stojí za návštěvu.


Hora zpívajícího písku a Půlměsíční jezírko

Písek je v tomto západním cípu provincie Kan-su všudypřítomný. Jeho nánosy jsou na střechách i cestách, v botách i batozích turistů. Vyskytuje se ve všech možných odstínech žluté, hnědé, červené, bílé i černé. Obrovské písečné duny lákají ke klouzání nebo k procházce naboso. Někteří turisté se dunami projíždějí na velbloudech nebo ve čtyřkolkách. Písek působí na všechny smysly. Když fouká vítr, písek šustí, skřípe i hvízdá. Někomu tyto zvuky připomínají zpěv, jinému ozvěnu vzdáleného křiku. Podle legendy tu jsou pohřbena vojska, která si v zápalu boje nevšimla, že se blíží písečná bouře, a tak byla zasypána pískem. Ne náhodou se zde jedné lokalitě říká hora Zpívajícího písku (Ming-ša Šan).
Jako zázrak působí, když z vrcholku jedné duny zahlédnete hluboko v údolí sladkovodní jezírko ve tvaru půlměsíce – Jüe-ja Čchüan, které se tu navzdory častým písečným bouřím udrželo už tisíce let. A zase: Jedna čínská legenda vypráví, že tu vojáci starověkého generála Li Kuanga dostali tak hroznou žízeň, že nebyli schopni pokračovat v cestě. Generál se prý rozmáchl mečem a ťal do písku takovou silou, až z něj začala prýštit voda, která postupně vytvořila jezírko ve tvaru půlměsíce. Jde rozhodně o zvláštní úkaz, který si vědci vysvětlují náhodným vznikem zvláštní prolákliny v důsledku vlivu specifického proudění větru a písku na nepropustné podloží. Nicméně od 60. let hydrologové pozorují, že vody v jezírku ubývá, a tak je tato lákavá turistická atrakce doplňována vodou uměle...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 10/2015

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace