Chorvatské ostrovy

Kololoď

Co je to? Nějaké vodní kolo nebo kolesový parník? Může být, ale pro české cyklisty to znamená především originální cestovní koncept, který kombinuje plavbu lodí a ježdění na kole po ostrovech chorvatského Jadranu...

Kololodní flotilu tvoří tradiční lodě chorvatského JadranuJak tento zvláštní hybrid jako český vynález vznikl? Od začátku 90. let jsme pravidelně pluli na tradiční jadranské lodi Silva po dalmatských ostrovech. S koupáním v liduprázdných zátokách, šnorchlováním, kratšími pěšími výlety. Tenkrát tam na kole nejezdil nikdo. Protože však na něm rádi jezdíme my, přemýšleli jsme, jestli a jak by to šlo spojit. V roce 1996 jsme provedli první pokusný výsadek dvou bikerů na ostrově Brač. Horské kolo bylo tenkrát i u nás novinkou.
Kapitáni lodí a námořníci nás od uskutečnění nápadu spíš odrazovali. Zatímco míchal rizoto s krevetami, řečný lodní kuchař Joško děl: „Poslyš, kola na lodi, to je jako krevety s džemem a hořčicí – anebo jako slon s křídly. To dohromady prostě nepůjde.“ Ani tehdejší kapitán a majitel lodi Ivan nebyl nápadem nijak nadšen, vlastně dodnes říká, že ani neví, zda sám na kole jezdit umí nebo ne (nikdy to totiž nezkusil). A povídal, že ty ostrovy jsou ve vnitrozemí všechny stejné, suché a jednotvárné (on ale znal jenom jejich pobřeží a přístavy, dál než na kávičku 50 m od přivázané lodi se nikdy nehnul). Na druhou stranu však zavětřil, že by mu čeští cyklisté mohli prodloužit plavební sezonu. Vždyť nejspíš nemusejí trávit hodinu denně v moři jako letní koupači, v létě je na kolo stejně moc horko a loď cyklisté potřebují vlastně jenom jako základnu, pro spaní, jídlo, večerní posezení – a pro dopravu mezi ostrovy.
Slovo dalo slovo a ještě v minulém tisíciletí jsme se poprvé všichni nalodili – tentokrát i se svými koly na horní palubě. A bylo to skvělé. Po snídani jsme se sbalili, všechno nechali v kajutě, zamávali Silvě a nalehko vyjeli přes ostrov. Loď na nás čekala v domluveném přístavu na druhé straně ostrova, po celodenním přejezdu jsme se už celkem těšili na teplou sprchu a hlavně na večeři na palubě. Místní na nás tenkrát hleděli, jako bychom právě spadli z Marsu. Není divu – cyklistu viděli možná jednou v televizi, ale ten jim neprojížděl ve společnosti dalších Marťanů na jejich ostrově právě před nosem.
Jedinou, zato vážnou slabinou se ukázaly být místní mapy. Vůbec neseděly. Zejména neasfaltové cesty, tzv. makadamy, buď existovaly v mapách, ale ve skutečnosti ne – anebo naopak. Teprve na Jadranu jsme pochopili, jak jsme zmlsáni dobrými českými mapami, turistickými i cyklistickými...

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace