7 - 2009 Českobudějovicko

Vltava

U Vyššího Brodu se koryto Vltavy podobá zalomenému lokti, když si kdysi pradávno  přivlastnila cizí tok a obrátila své vody k severu. Od tohoto nejhlubšího jihu Čech až po soutok s Labem je Vltava osou Čech a také pomyslnou osou české historie. Je spjata s dějinami vesnic a měst, jimiž protéká, je součástí životů lidí, kteří na jejích březích žijí, zůstává v srdcích těch, kdo po ní kdy pluli nebo putovali podél jejích břehů po úzkém chodníčku...

.

Ona sama prošla svými přírodními i lidskými proměnami a není už, jaká bývala před vybudováním tolika přehrad. Ztratila mnoho ze své poezie a divokosti, a přece zůstává krásná a milovaná. A její cesta jižními Čechami, to jsou desítky a stovky nedopovězených příběhů.

Pod krumlovským hradem se například svine do jednoho ze svých nejkrásnějších zaklesnutých meandrů, až město Krumlov chytí do smyčky. Jeho jezy ji však nezastaví a už zase spěchá dál, mezi skalami a stráněmi Šumavského podhůří. Širokou zákrutou se obtočí kolem Zlaté Koruny, jejíž klášter byl jednou z fortifikačních opor krále proti Vítkovcům ve velké šachové hře o moc nad jižními Čechami. Jen kousek odtud, na skalní ostrožně další  říční zákruty, dal postavit Jošt z Rožmberka gotický hrad, tentokrát oporu moci Vítkovců. Hrad dostal nevinné jméno Dívčí Kámen, ale bylo všestranně klamavé, protože míval vojenskou posádku a kámen jeho zdiva pocházel ze starobylého hradiště z doby bronzové. Pod Boršovem se Vltava naposledy nadechne a odhodlaně se probíjí přes poslední hřbet Novohradského podhůří. Sotva proklouzne pod mostem, už ji zdraví boršovská hranolovitá věž s červenou dlátkovou věží, která patří ke kostelu Jakuba Většího, co stojí na kopečku a je ho vidět i z řečiště.

.Hned za Boršovem se otevírá Budějovická pánev. Vltava v ní ztichne a zklidní se. Konečně uleví svému řečišti, které bylo tak dlouho zaklesnuté v hlubokém údolí. Teď může zeširoka plynout volnými, rozvernými meandry a při velké vodě překládat své řečiště, jak se jí zachce. Kudy všudy už tady tekla, kde všude zůstaly zbytky jejích zaniklých ramen!

U Budějovic už na ni čeká Malše, která jí padne do náruče kousek od Železné panny, té starobylé kamenné věže, co zůstala zarostlá v posledních zbytcích budějovických hradeb. Když se Vltava obtáčí kolem tohoto královského města, jako by se podél jejích břehů nesla široká melodie Smetanovy symfonické básně, kterou skladatel této řece věnoval. Slyšíme její volný, vítězný tok, ba i veselou polku, kterou tu muzikanti hrají svatebnímu průvodu. Sotva pod Dlouhým mostem opustí krajské město, očekává hold a vodní dary potoků, které propojují rybniční soustavy. Líně a ospale míjí České Vrbné, kde je krajina rovná jako stůl, a snad si ještě vzpomene na jedno své mrtvé rameno, z něhož zbyla jen nevelká Vrbenská tůň. Pak už celá nesvá spěje k Hluboké, kde je nejnižší místo Českobudějovické pánve. Dobře zná ten kopeček na svém pravém břehu, u rybníka Naděje, kde bývalo hlubocké popraviště, zná i Pokutní louku, kde přišel o hlavu nejmocnější Vítkovec své doby, Záviš z Falkenštejna. Vltava rychle mine zámek a hned nato musí zase vstoupit do sevřeného údolí. S přicházejícím večerem se zasní mezi dubovými háji a travnatými loukami dvou starých .obor. Stříbrný měsíční svit, který si pohrává s jejími vlnkami, se zachvěje ve flažoletech houslí a Vltava pro Bedřicha Smetanu zpívá svou nejkřehčí melodii, při které se i rusalky roztančí na mokrých lukách. Nebo jsou to jen potrhané závoje mlh, které rozptýlí zvuk lesního rohu? Do svítání je ještě daleko, když se kvítek sasanky, ztracený z rusalčina věnce, otře o břehy Purkarce. Řeka mívala ráda tuto vesnici vorařů, kteří tu dlouho do noci vysedávali v hospodách a zpívali písničky o ní a o svých vorech. Všechno tu postupně zmizelo. Nejprve vladycká tvrz Janáků, pak voraři a zcela nedávno i příbřežní část vesnice, když byla Vltava přinucena vzdout svou hladinu za novou Hněvkovickou hrází. A to všechno kvůli Temelínu, aby měl dost vody. Říční proud se tady zvolňuje a řeka nakonec usne v přehradní nádrži. Jedna její dlouhá etapa od Lipna k Hněvkovicům končí. 

..Ještě před Hněvkovickou přehradou končí také jedna z nejkrásnějších vodáckých tras od Vyššího Brodu k Hluboké. Krásných 120 kilometrů vodní cesty, na níž je možno spolu s řekou snít a radovat se z okolní přírody, která je při pohledu z řeky, nejnižšího místa krajiny, úplně jiná než ze souše. A každý jez přináší neklid a vzrušení. Když hrdlo šlajsny polyká kanoe a žene je úzkou, zpěněnou uličkou, běda lodi, která dost rychle nenaskočí na vyklenutý hřbet nosné vlny. Ti, co se udělali, pak ve veselých vlnách chytají pádla, lodě i svršky a celí zmáčení končí na některém z oblíbených tábořišť, ať v Rožmberku, Hostovicích, Pozděrazi či někde jinde. Na každém jsou kamarádi od vody a u ohně se dlouho do noci vzpomíná na dobrodružství dne, který plynul spolu s Vltavou  jihočeskou letní krajinou.

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace