Česko - technické památky

Ocelové panorama

Arcivévoda Rudolf Jan Habsburský, bratr císaře Františka I., chtěl údajně završit svou závratnou církevní kariéru na papežském stolci. Osud však horlivého katolického hodnostáře, ale zároveň i schopného manažera, nasměroval jinam. Kardinál a olomoucký arcibiskup se stal podnikatelem a vybudováním hutě ve Vítkovicích se zasloužil o rozvoj celého kraje...

.

Nastupujeme do kabiny výtahu, která po šikmé konstrukci vyjíždí do výšky 35 m, k sazebně vysoké pece č. 1. Skipový výtah původně vyvážel nahoru skip neboli železnou nádobu na zhruba dvě tuny vsázky do pece: železnou rudu, pelety, kovový odpad, koks a další přísady. Po železných schodech stoupáme až takřka na vrchol, na plošinu ve výšce 70 m. Pod námi se rozprostírají tuny železa v podobě rezavějících bizarních konstrukcí, nejrůznějších zásobníků, jeřábů, přesýpacích stanic a rour o velkém průměru. Složitý systém stovky metrů dlouhých dopravních cest přiváděl k peci suroviny. Za hodinu spolkla zhruba 100 t materiálu a každé dvě až tři hodiny vyplivla surové tekuté železo, přibližně 1000 t za den. Naposledy v září 1998, kdy provoz vítkovických vysokých pecí skončil.
.Železo se ve Vítkovicích tavilo nepřetržitě od roku 1830, kdy zapálili první pudlovací pec Rudolfovy huti, pojmenované podle podnikavého arcibiskupa. V jeho rozhodnutí vybudovat železárny hrál nejspíš kardinální roli Franz X. Riepl, vídeňský profesor, jenž pracoval jako odborný poradce v otázkách dolování a hutnictví na olomouckém arcibiskupství, kde už prosperovala frýdlantská huť. Arcibiskup ji v roce 1826 převzal do své správy. Riepl ho přesvědčil o výhodnosti výroby železa v pudlovacích pecích, které místo dřevěného používají kamenné uhlí, a doporučil vybudovat je ve vesničce Vítkovice, kde železárny mohly využívat vodní energii řeky Ostravice a místní zdroje černého uhlí.
Po arcibiskupově smrti v roce 1831 se železárny dostaly do majetku olomoucké kapituly. Roku 1835 si je pronajal vídeňský bankéř Heinrich Geymüller a přejmenoval na Vítkovické těžířstvo, v němž měl kapitálový podíl i Salomon Mayer von Rothschild. Tak přišla na Ostravsko slavná židovská bankéřská rodina Rothschildů. Firma se rychle rozvíjela, v roce 1836 byla zapálena první vysoká pec na koks v rakouském císařství, o dva roky později další. Železárny především dodávaly materiál pro stavbu železniční dráhy z Vídně k solným dolům v Haliči. Zaměstnávaly v té době kolem 1500 lidí. Další historický mezník nastal v roce 1843, kdy Rothschild železárny i s kamenouhelnými a rudnými doly od arcibiskupství koupil.
Vítkovice tehdy těžily uhlí v jamách Karolina a Šalamoun. Jak se rozrůstaly, potřebovaly stále více této suroviny. Když vrty potvrdily výskyt uhelných slojí v blízkosti železáren, firma založila v roce 1852 nový důl, který dostal název Hlubina. Vznikl jako dvojitá jáma, z nichž jedna sloužila k těžbě a druhá k odvětrávání, což v té době byla technická novinka. Za pět let horníci vytěžili první uhlí z hloubky 97 m.
.Z plošiny vysoké pece vidíme, že cesta uhlí od těžní věže do koksovny byla skutečně jen několik desítek metrů dlouhá. Celý proces produkce železa, od těžby uhlí, přes úpravnu, výrobu koksu až k tavbě surového železa ve vysokých pecích, se tak odehrával prakticky na jednom místě. Spojení mezi jednotlivými částmi výroby zajišťovaly pásové dopravníky, zavážecí stroje a dopravní mosty. Koksové baterie, které pozorujeme, pocházejí z roku 1930, v 60. letech minulého století prošly rekonstrukcí. Jedná se o dlouhou řadu navzájem spojených železných komor s očíslovanými dveřmi. Samotná těžní věž dolu Hlubina s typickými koly na vrcholu se tyčí k nebi za koksovnou, jež dodávala surovinu i dalším pěti vysokým pecím. Do dneška se dochovaly tři.
V roce 1873 vstoupili kapitálově do železáren bratři Gutmannové, kteří zbohatli na dovozu uhlí ze Slezska do Rakouska. Ve Vítkovickém horním a hutním těžířstvu, jak se nově společnost jmenovala, si ale Rothschildové drželi 51% podíl. Když roku 1876 jmenovali šéfem firmy Paula Kupelwiesera, nastal nevídaný boom, který vynesl Vítkovice na špičku evropského hutního průmyslu. Skvělý manažer otevřel první válcovnu trub v Rakousku-Uhersku a založil Žofínskou huť. Rozšířil výrobu o zbrojní program, zejména pancéřové desky pro rakousko-uherské válečné lodě. Vítkovice vyrobily první zalomenou hřídel, spustily Talbotovy pece a produkci ocelových lahví. Kupelwieser také prosazoval sociální program pro zaměstnance a postavil celou novou čtvrť – Nové Vítkovice. Firma zaměstnávala zhruba 9000 lidí a kromě železáren a ostravskokarvinských dolů vlastnila také rudné doly v Kotrbaších a důl Freja ve Švédsku. Rychlý rozvoj měl i stinné stránky. V červnu 1894 několik silných výbuchů v dolech napáchalo obrovské škody. Při nejsilnějších večerních explozích vyrazil dým a prach až na povrch. Celkem si katastrofa vyžádala na třech dolech životy 235 horníků.
.Po vzniku samostatného Československa došlo k další modernizaci provozů, železárny byly např. plně elektrifikovány. Vyráběly součásti elektráren, obří lodní hřídele, kotle a bezešvé nádoby, své výrobky dodávaly do celého světa. Na dole Hlubina začala ve 20. letech fungovat nová těžní jáma o průměru 6 m. Pracoval na ní unikátní parní těžní stroj z domácí produkce, v té době největší ve střední Evropě. Klece měly čtyři patra, do každého se vešly dva důlní vozy. Ocelová těžní věž vysoká 50 m stojí dodnes a tvoří jednu z dominant Vítkovic. Do portfolia významných zakázek si firma v roce 1932 připsala obří kulový plynojem pro Pražskou obecní plynárnu v Libni.
Během druhé světové války se Vítkovice staly součástí Říšských závodů Hermanna Göringa, které zásobovaly wehrmacht zbraněmi včetně součástí raket V2. Podnik měl pro Říši strategický význam, což dokládá jeho věrná maketa, která byla postavena v polích u Opavy, aby zmátla spojenecké bombardéry. Americký nálet na Ostravu přesto Vítkovice zasáhl. To už se ale přiblížil rok 1945. Znárodnění znamenalo další zásadní mezník v historii železáren. S Rothschildy se stát majetkově vypořádal. Společnost byla rozdělena na několik menších provozů. Důl Hlubina se stal součástí národního podniku Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly. Po vytěžení slojí Jakloveckých vrstev koncem 50. let se na něm geologické podmínky stále zhoršovaly a dobývání postupovalo rychle do hloubky. Na počátku 50. let horníci razili štoly v 300–400 m, v 80. letech se dostali přes 1000 m hluboko. Těžba byla utlumena a pak zcela ukončena. Poslední vozík uhlí s datem 30. 6. 1992 je uložen v hornickém muzeu. Těžní i vzdušná jáma byly zasypány, zařízení demontováno. Za dobu svého trvání vytěžil důl Hlubina 47 miliard tun uhlí.
.Těžký průmysl na Ostravsku po druhé světové válce mohutněl, samotné Vítkovice se ale dočkaly modernizace až v 60. letech. Původní železárny se proměnily ve velký průmyslový podnik. V roce 1967 vítkovická mostárna dodala konstrukci televizní věže a horského hotelu Ještěd a později i televizního vysílače Praha-Žižkov. Listopad 89 přinesl samozřejmě změny i ve fungování vítkovických železáren. V tzv. Dolní oblasti, která leží nejblíž centru Ostravy, v roce 1998 po 170 letech nepřerušené činnosti vyhasla poslední pec. Vítkovice za tu dobu vyprodukovaly 90 mil. t surového železa.
Stojíme na místě posledního odpichu, od něhož vede cestičku v písku, kterou tekuté železo vytékalo z pece. Naplnilo „Veroniku“, jak hutníci říkali obludnému železničnímu vozu s ocelovou nádobou. Pojízdný mísič z roku 1960 sloužil pro převoz vyrobeného tekutého železa do ocelárny. Prohlížíme si ho „zaparkovaný“ kousek od vysoké pece, vedle ní stojí koliba, podobný vůz na odvoz strusky k dalšímu zpracování. Nad hlavami máme zrezivělá železná monstra, vysoké komíny a kilometry potrubí. Je to fascinující prostředí!
Zachovalo se jen díky tomu, že vláda v roce 2002 část lokality spolu s uhelným dolem Hlubina prohlásila za národní kulturní památku. Když pak v akciové společnosti Vítkovice získala většinový podíl společnost Lahvárna Ostrava podnikatele Jana Světlíka, zrodil se projekt, jak nezaměnitelný symbol Ostravy nejen zachovat pro budoucí generace, ale dokonce ho částečně vrátit do života. Smělé návrhy architekta Josefa Pleskota se díky finanční podpoře firmy Vítkovice Machinery Group, jejího téměř stoprocentního vlastníka a mecenáše Jana Světlíka, EU, kraje, města Ostravy a dalších partnerů postupně realizují. V Dolních Vítkovicích vznikla prohlídková trasa, která návštěvníkům přibližuje unikátní industriální památku a seznamuje je s technologií výroby železa.
.V obrovské hale bývalé energetické ústředny procházíme interaktivní expozicí U6, která je součástí projektu. Demonstruje vývoj techniky od parního stroje až po létání do kosmu. Impozantní dmychadla z první poloviny minulého století kdysi hnala stlačený vzduch do vysokých pecí. Šlapeme na bicyklu a vyrábíme elektřinu, zkoušíme řídit letadlo na trenažéru.
Od letoška se Dolní Vítkovice rozšíří o Velký svět techniky, od 14. března na týden, od září pak bude v každodenním provozu. Jeho hlavním tématem je energie ve všech jejích podobách. Naučné expozice obsáhnou spoustu poznatků lidského vědění, součástí centra budou výstavní prostory, přednáškové sály, laboratoře, dílny i 3D kino. Umístěny budou v útrobách neobvyklé stavby na půdorysu rovnoramenného trojúhelníku, jehož přeponu tvoří prosklená zrcadlová fasáda o délce 125 a výšce 12,5 m. Její postavení umožňuje zrcadlení dvojího obrazu: industriálních staveb a přírody.
.A ještě vstupujeme do bývalého plynojemu, který je výmluvnou ukázkou toho, jak lze technickou památku nejen uchovat a ukazovat, ale i využívat. Objemný zásobník plynu fungoval do roku 1998, zajímavostí je, že na konci druhé světové války jím proletěla letecká bomba, která nevybuchlá ležela bez povšimnutí na jeho dně až do roku 1970, kdy byla objevena při rozsáhlé rekonstrukci. Před pár lety byl plynojem přestavěn na multifunkční společenské centrum Gong, jež loni získalo titul Stavba roku 2013. Hodnotitelé ocenili citlivé propojení nové konstrukce s původní z roku 1924. Architekt Pleskot ji zachoval, aby historická hodnota plynojemu zůstala neporušena. Střechu tvoří původní zvon, který uzavíral nádrž s plynem a po jejím vyprázdnění spadl dolů. Odvážným vyzdvižením zvonu o 13 m do původní maximální výšky se otevřel gigantický prostor válce o průměru 70 m. Bylo do něho vestavěno hlediště velkého sálu pro 1500 diváků, malý sál, výstavní a kavárenské místnosti. Pod nohama se nám lehce prohýbají ocelové nýtované plechy, které původně pokrývaly dno plynojemu a teď tvoří podlahu sálu. Světlo do něho přichází proskleným vrchlíkem zvonu, který již pevně spočívá na sloupech. Přes jeviště vidíme vysokou pec č. 1, protože část obvodového pláště byla vyřezána a nahrazena sklem. Prolnutí moderně vybaveného sálu s industriální památkou v nás vyvolává zvláštní pocit unikátnosti místa i obdivu k práci bývalých horníků, hutníků a železářů Vítkovic i jejich následovníků, kteří se rozhodli jedinečné dědictví minulosti udržet pro budoucnost.

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace