Černá Hora

Černá Hora známá i neznámá

Snad každý, kdo poprvé přijíždí do Černé Hory, je naplněn zvědavostí, jaká ta malá hornatá země na jihu Balkánu doopravdy je. Pro mnohé návštěvníky zůstává v představách zemí neznámou až tajuplnou. Vždyť téměř až do konce 19. století byla Černá Hora pro okolní svět zcela neznámá – bílé místo na mapě Evropy...

Černá Hora - Boka Kotorská

Dnešní turista si možná před cestou přečte nějakou turistickou příručku, ale po příjezdu do země stejně mnoha věcem nerozumí. Pochopit skutečný Balkán je pro ostatní Evropany velice obtížné. A Černá Hora, ve světě známá jako Montenegro, leží v samotném srdci Balkánu. Na to, aby člověk proniknul do duše Balkánu, musel by tam prožít velkou část svého života, dobře se seznámit s prostředím, s lidmi, s hloubkou jejich myšlení, názory, s jejich svéráznou kulturou, zvyky, tradicemi a zejména pak s historií, aby si mohl dát do souvislostí mnohé události. Pak teprve by pochopil Balkán.
Černá Hora jako orlí hnízdo slavných junáků, jako skalnatý ostrůvek svobody ve všepohlcujícím moři islámu, po staletí symbol neohroženého a vítězného boje proti utlačovatelům – takto poeticky charakterizovalo zemi mnoho literátů. Černá Hora je malou zemí vklíněnou mezi masivy vysokých a drsných hor, které se táhnou od severu až k Jadranu, kde přímořská horská pásma jako by vycházela přímo z moře. V tomto malebném vysokohorském kraji zbrázděném hlubokými klisurami, soutěskami a kaňony, protkaném krásnými modrozeleně tyrkysovými řekami a jezery, žil po staletí počtem malý (dnes je jich něco přes 620 000), ale hrdý národ Černohorců. Jeho historie byla už od vzniku prvního státního útvaru Duklja v 10. stol., počínaje dynastií Vojislavljevićů, spjata se srbským národem, s nímž Černohorci vytvořili i společný raně středověký stát Raška silné dynastie Nemanjićů. Od 2. pol. 14. stol. již na tomto území vzniká samostatné černohorské knížectví Zeta v čele s vladyky z významné dynastie Crnojevićů. Bylo to i období vpádu Turků na Balkán poté, kdy mohutné vojsko sultána Murada I. v památné bitvě na Kosovu poli 28. června 1389 porazilo početně slabší vojsko srbského knížete Lazara. Mezi jeho vojskem byl i pomocný oddíl mocného bosenského krále Tvrtka I. spolu s oddíly Černohorců a Chorvatů. Na Kosovu poli tak tito jihoslovanští bratři bojovali bok po boku proti smrtelnému tureckému nebezpečí. Ač to zní poněkud pateticky, kosovská bitva vstoupila hluboce do duší Srbů i Černohorců, kteří tím, že se postavili proti silnějšímu nepříteli, nechtěli se pokořit a přijmout islám, vybrali si raději, jak sami říkali, carství nebeské (smrt) místo pozemského (života v porobě). Od té doby měl pro ně 28. červen, Vidovdan neboli den sv. Víta, téměř mystický význam. Události kolem této osudové bitvy a svůj následný odpor, když se po staletí bránili nadvládě Osmanů, zvěčnili Černohorci v půvabných lidových epických básních desetercích, ve kterých verše sestávají z deseti slabik, střídavě přízvučných a nepřízvučných. Krásu deseterců pak v 19. stol. obdivovali i Goethe nebo bratři Grimmové. Je známo, že Goethe se dokonce učil srbsky, aby si mohl číst tyto eposy v originále...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 7/2014

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace