Černá Hora

Cetinjské ambasády

Kdybyste do Cetinje, městečka pod hrozivě vyhlížejícími šedými skalami hory Lovćen, přijeli bez znalostí černohorské historie, tabulky s nápisy „ambasáda“ by vás nejspíš zaskočily. Diplomaté své úřady již dávno opustili, honosné budovy však stále vypovídají o slavné historii města...

Cetinjské ambasády

Do dějin vstoupilo v roce 1482, kdy se v Cetinji usadil legendární černohorský vůdce Ivan Crnojević, vybudoval zde knížecí palác a klášter. Ivanův syn a nástupce Đurađ nechal dovézt do Cetinje první tiskárnu na celém Balkáně. Necelá tři desetiletí po Guttenbergově vynálezu knihtisku tak mohla být v Černé Hoře vytištěna první kniha. Z této doby pochází i Octoechos – Kniha osmi hlasů, která je jednou z nejstarších sbírek liturgických písní ve slovanském jazyce. Cetinji připadla role politického a kulturního centra knížectví Zeta a později království Černé Hory hlavně kvůli její nedostupnosti v horské krajině, která ji chránila před útoky Turků. I když město třikrát obsadili, nikdy se jim v něm nepodařilo udržet po delší dobu.

Význam Cetinje se ještě zvýšil, když Petar II. Petrović-Njegoš, světský i duchovní vůdce Černé Hory, považovaný rovněž za jejího největšího básníka píšícího srbštinou a národního poetu, upevnil v 19. stol. v zemi moc. Za vlády jeho synovce Danila II. Černá Hora u Grahova v roce 1858 vyhrála svou nejdůležitější bitvu s osmanskou říší, proslavila se tím v celé Evropě a posílila svou vojenskou, politickou a diplomatickou pověst. Respektoval to i berlínský kongres v roce 1878, který zemi, v níž tehdy žilo necelých 300 000 lidí, uznal jako samostatný a nezávislý stát. Cetinje se čtyřmi stovkami budov a 2500 obyvateli se stala hlavním městem a sídlem diplomatických misí. Jejich krátká éra skončila vypuknutím první světové války a obsazením Cetinje rakousko-uherskými jednotkami. Po válce byla Černá Hora připojena k Srbsku a stala se součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Od časů federativní Jugoslávie je hlavním městem. republiky Černá Hora Podgorica. Bývalé zahraniční ambasády v Cetinji jsou dnes vyhledávaným cílem návštěvníků, pro něž jsou budovy zastupitelských úřadů v malém městě se 17 000 obyvateli raritou. Britská ambasáda v koloniálním stylu s okrovou omítkou a znakem království nad vchodem dnes slouží jako hudební konzervatoř. V bývalé ruské ambasádě v barokním slohu sídlí Fakulta výtvarných umění Univerzity Černé Hory. Stejně reprezentativně vyhlíží secesní francouzská ambasáda, jedna z nejhezčích budov v Cetinji. Podle dodnes vyprávěné historky měla stát v Egyptě, ale chybou úředníků francouzského ministerstva zahraničí se ocitla v černohorském království. Také další budovy někdejších zastupitelských úřadů, vesměs dobře udržované, slouží dnes většinou kulturním účelům, do prostor bývalé srbské ambasády se například nastěhovalo Etnografické muzeum.
Ospalá provinční Cetinje svůj politický význam dávno ztratila, stále ale zůstává pokladnicí černohorského kulturního a historického dědictví. Nejstarší historickou památkou je kostel Vlaška crkva. Kdysi nejdůležitější institucí ve městě a stále sídlem černohorského metropolity, hlavy tamní pravoslavné církve, je mohutný kamenný klášter sv. Petra Cetinjského, vybudovaný v roce 1701. Stavitelé do něho začlenili prvky z původního kláštera Crnojevićů, který obránci vyhodili do povětří, aby se nedostal do rukou Turků. Současnému klášteru dominuje zvonice, jeho součástí je mariánský kostel, mnišské cely byly vestavěny do skály. V kapli Ćipur zřídila černohorská vláda v roce 1988 královskou hrobku pro Nikolu I. Petroviće-Njegoše, jenž v zemi panoval mezi lety 1860–1910 jako druhý černohorský kníže a pak do roku 1918 jako první a poslední černohorský král. Ostatky Nikoly I. a královny Mileny Vukotić do ní byly uloženy v roce 1989, když byly převezeny ze San Rema v Itálii. Později byly do Cetinje přepraveny z různých částí Evropy i ostatky dalších členů dynastie, jež vládla v Černé Hoře v letech 1696–1918.
.Z prostor působivého klášterního komplexu se panovník i vládní úřady přemístili do Biljardy, jejíž mohutná stavba pochází z roku 1838. Jméno dostala podle biliáru, který si Nikola I. Petrović-Njegoš dovezl pro zábavu z Vídně, byl to tehdy jediný kousek v celé Černé Hoře. Jednopatrová stavba má podobu opevněného zámku, který původně kryla olověná střecha. Když obráncům města docházelo v bojích s Turky střelivo, roztavili na ně střechu spolu s olověnou sazbou ze zdejší tiskárny. Njegošovo muzeum, umístěné v historických prostorách, je věnováno této mimořádné postavě černohorských dějin.
Z Biljardy Nikola I. přesídlil do nedaleko stojícího paláce z roku 1867, jenž zvenčí překvapuje svou jednoduchostí. Dochovaly se v něm interiéry s výzdobou i vybavením z doby, kdy zde žila královská rodina. V přízemí se nachází studovna krále Nikoly s jeho uniformami a zbraněmi, knihovna obsahuje i vzácné kousky z Crnojevićovy tiskárny. Jednopatrová stavba byla v roce 1926 přeměněna v Národní muzeum, jehož sbírka obrazů má nejen uměleckou, ale i historickou hodnotu. Portréty zobrazují členy královské rodiny a jejich příbuzné z dalších evropských královských rodů. Nikola totiž provdal pět ze svých dcer za krále a vévody, a tak získal přezdívku „evropský tchán“. Mezi historickými obrazy vynikají i díla českého malíře Jaroslava Čermáka, nadšeného zastánce myšlenky slovanské vzájemnosti. V polovině 19. stol. v Černé Hoře kreslil skici i maloval monumentální kompozice plné obdivu k statečnému boji Černohorců proti Turkům. Známé jsou jeho obrazy Únos Černohorky, Raněný vojvoda a četné portréty Černohorců. Při druhé návštěvě země se dokonce sám zúčastnil osvobozovacích bojů u Cetinje.
.Architektura 18. a 19. stol., mj. i působivý Zetski dom, královské divadlo, je v Cetinji usazena do zeleně, stromy lemují takřka všechny ulice, obklopují ambasády, zvláště rakouskou a britskou, i další význačné budovy a přecházejí v Městský park a Královskou zahradu. Z vrcholku pohoří Lovćen shlíží na Cetinji mauzoleum Petara II. Petroviće-Njegoše. Sám si toto místo vybral. Kvůli obavám z Turků se jeho přání splnilo až v roce 1855, v průběhu první světové války ale Rakušané hrobku v malé kapli zničili a ostatky putovaly zpět do Cetinje. Stavba podle projektu chorvatského sochaře Ivana Meštroviče začala až při příležitosti 100. výročí úmrtí velkého vládce (1951) a dokončena byla v roce 1974. V podzemní kryptě se nachází mramorový sarkofág a obrovská socha Petara II. s otevřenou knihou v klíně. Narodil se v malé vesnici Njeguši, která leží na silnici z Cetinje do Kotoru. Národnímu vůdci je tam věnováno muzeum umístěné v jeho rodném domku.

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace