Černá Hora

Na kole do Kotoru

Kdybych si měl vybrat nejhezčí černohorské město, dlouho bych váhal mezi Cetinjí a Kotorem. Na jedné straně Cetinje, bývalé hlavní město, pitoreskně posazené v podhůří Lovćenu a tak trochu zapomenuté v čase. Na straně druhé Kotor, staré město obehnané hradbami z dob Benátské republiky na konci dlouhého mořského zálivu. Kdybych si měl ale vybrat, jak přejet z jednoho do druhého, neváhal bych ani vteřinu – na kole...

.

Burek z pekárny a káva z džezvy jsou dvě radosti, co si nemůžu po ránu na Balkánu odepřít. Ale pak už sedám na bicykl a zvolna jedu probouzejícím se městem. Před sto lety právě tudy jezdili čeští šoféři s vozy Laurin & Klement a zajišťovali první mezinárodní spojení Černé Hory s rakousko-uherským Kotorem. Z té doby zůstaly v Cetinji ambasády, královská rezidence i sídlo vlády nedaleko místního kláštera. Naštěstí Cetinje ztratila statut hlavního města, ještě než přišla poválečná éra socialistického betonu. Říká se, že Montealbo z Tří veteránů Jana Wericha má předobraz v Montenegru a pohádkový král Pikola v obtloustlém černohorském králi Nikolovi. V Cetinji tomu nezbývá než věřit.
I když Cetinje leží v horách, musím ještě nastoupat téměř 400 m, než se stará úzká asfaltka zhoupne do klesání. Ze sedla pod Bukovicou se otevřou výhledy na Lovćen. Dnes národní park, dříve samotné srdce Černé Hory – právě zdejší temné lesy na svazích Štirovniku a Jezerského vrchu jí daly přívlastek Černá.
Boka KotorskáVesnička Njeguši, rodiště vladyky Petra Petroviće, leží skrytě mezi loukami a kamennými zídkami a stojí za krátkou zastávku. Když ne kvůli zakladateli dynastie Petrovićů či krajině, tak bezpochyby kvůli místní specialitě – njegušskému pršutu. Vepřové kýty se udí ve studeném kouři z bukových polen a pak deset měsíců zrají. Pár plátků na ochutnání a k tomu panáček jemné domácí rakije stvrdí nákup nejlepšího černohorského suvenýru. A také starou pravdu, že nejlepší suvenýr je ten, který se dá vypít nebo sníst. „Doviđenje, vidimo se iduči godinu,“ loučím se, než zase šlápnu do pedálů.
Jen o pár kilometrů dál se mi konečně otevřou výhledy na Boku Kotorskou, kdysi řečiště, dnes nejdelší záliv na Jadranu. Z ptačí perspektivy mám vše jako na dlani: hřebeny Orjenu, Risanský záliv i samotný Kotor, titěrný trojúhelníček béžových ulic a oranžových střech hluboko dole.
Následujících 20 km je nejlepší černohorský sjezd. „Jde na vás závrať, když pohlédnete zpupným horám do tváře, když se očima zachytíte kamenné lemovky a začnete počítat zákruty silnice zatesané do stěny. Poslední mizí až kdesi u nebe, to je snad Lovćen, víc temný mrak než hora. Ruku na srdce: zbrázdili jsme slušný lán světa, ale něco takového jsme neviděli ani v Kordillerách…“ Takhle popsali starou silnici Miroslav Hanzelka a Jiří Zikmund v roce 1953, když po ní stoupali se svojí Tatrou 805. Já mám to štěstí, že jedu opačným směrem, obráceně jsem to nikdy nezkoušel. Fičím na kole dolů a užívám si euforii a adrenalin. Vítr chladí a rakije z Njeguši hřeje.
Boka KotorskáAni ne za půl hodiny bych byl v Kotoru, ale s přemáháním si dám ještě malou zajížďku. Znamená to vyšlapat dalších 150 m k pevnosti Goražda. Tu postavila rakousko-uherská armáda. Dalekonosná děla, která chránila nejjižnější námořní základnu c. a k. mocnářství, jsou už dávno pryč, ale komplikovaný systém kasemat, palebných postavení a pozorovacích kopulí zůstal. Na některých z nich je stále čitelný nápis SKODA PILSEN 1896. Ještě chvíli se kochám výhledy, na západě z tivatského letiště startuje letadlo – zvláštní, dívat se na něj shora. Na druhé straně je vidět Kotor, teď už i se systémem hradeb, které se přimykají ke skalám a šplhají od města k pevnosti sv. Jana. Dole pod ní pak jen modrá hladina Jadranu a loďky plachetnic v maríně.
Posledních 10 km sjezdu je už jen mazlení se serpentinami a dojezd ke Starému Gradu. Je zde citelně tepleji než nahoře a místo horských luk tu voní moře a fíky. U brány do starého města zamknu kolo k lampě a v krámku si koupím Nikšičko pivo. Sedím na břehu moře, vzpomínám a vychutnávám Balkán.

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace