Apulie

Jónské pobřeží

Maják u mysu Santa Maria di Leuca vyznačuje místo, kde se Jaderské moře stýká s mořem Jónským. Města jako Porto Cesareo či Gallipoli, obranné a strážní věže Torre San Giovanni, San Gregorio, Vado, Mozza a další připomínající každých pár kilometrů doby, kdy bylo jónské pobřeží Apulie oblíbeným cílem saracénských útoků – to jsou jen některé z perel tohoto kraje. Vítr a moře vytvořily ve vápencových útesech úžasné jeskyně, do výčtu zajímavostí patří i přírodní park Porto Selvaggio s divokým skalnatým pobřežím, piniovými lesy a středomořskými křovinami...

Země světa - Apulie - Jónské pobřeží IIV dáli před námi se za dlouhým obloukem zátoky rýsuje stará část Gallipoli posazená jako plovoucí pevnost na ostrově, který s pevninou spojuje most postavený v 16. stol. Antická kašna před ním připomíná dávné časy, kdy Řekové městu říkali jednoduše Kallípolis, „krásné město“. Za silnými hradbami se tyčí kostelní věže, úzké uličky vytvářejí labyrint obílených domů s dvorky. Ve zdech se občas objeví výklenky s obrázky světců, mezi balkony se táhnou šňůry na prádlo, ve vzduchu se vůně z kuchyní mísí s vůní moře. Pod mohutnými zdmi anjouovsko-aragonského hradu z 13. stol. se rozprostírá přístav. Gallipoli bylo původně řeckou rybářskou vesnicí a také dnes žije rybolovem. Již před východem slunce tu je živo. Rybáři sedí na přístavním molu, bekovka stažená hluboko do očí, v ruce plastový kelímek s kávou, cigareta v koutku úst, skládají sítě a připravují své loďky k vyplutí.
Cestou k barokní katedrále sv. Agáty ze 17. stol., která uchovává relikvie světice umučené v sicilské Catanii, potkáváme rostoucí davy lidí ve svátečních oděvech. Všichni se shlukují kolem malého kostelíka. Je před Velikonocemi a město slaví Svatý týden (Settimana santa). Páteční dopoledne před Květnou nedělí je pro mnohé z místních „nejočekávanější a nejkrásnější den v roce“, jak nám vysvětluje poblíž stojící benediktinský mnich Padre Antonio. Vybízí nás, abychom na vlastní kůži zažili sugestivní sílu těchto křesťanských rituálů a nechat se unést mysterii Svatého týdne.
Gallipolské ženy oděné na znamení smutku do černé navštěvují Pannu Marii Sedmibolestnou v kostele Santa Maria del Carmelo, kde se účastní obřadů a odříkávají tradiční modlitbu Zdrávas Maria. Ještě než zvon oznámí poledne, začíná se před kostelem řadit procesí. V čele jdou, jak nám vysvětluje Antonio, „hlasatel“, který hraje na trubku ty nejžalostnější tóny, a bubeník, jehož údery rozechvívají ušní bubínky přihlížejících, „jako kdyby reprodukovali nářek a smutek Madony hledající svého mučeného Syna“. Za nimi jdou confratelli, členové zdejšího bratrstva, oblečeni do černých sutan, kteří symbolizují kajícníky hledající boží odpuštění. S vážnou až strnulou tváří nesou hořící pochodně, další jdou ve dvojicích, zakuklení a bosí. Vybraní bratři nesou na ramenou nosítka se sochou Panny Marie oblečené do černých hedvábných šatů bohatě vyšívaných zlatem. Za nimi následuje starosta, policejní prezident, velitelé vojenské posádky a přístavu, všichni v doprovodu manželek, pak biskup a další církevní hodnostáři, mniši, ministranti a početná skupina věřících odříkávajících donekonečna modlitby. Procesí směřuje do přeplněné katedrály, kde biskup slouží slavnostní bohoslužbu...

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace