Amsterdam

Podél grachtů

Nejtypičtější obrázek z nizozemského hlavního města – na vodní hladině se zrcadlí úzká vysoká průčelí, jedno vedle druhého. Amsterdamské kanály neboli grachty a jejich domy...

Ráno u HerengrachtuLodovico Guicciardini, z Florencie pocházející a v Antverpách žijící spisovatel a kupec, vymyslel už v roce 1567 pro Amsterdam přízvisko „Benátky severu“. Od té doby ho použili a používají mnozí pro nejrůznější další místa, ale je to právě Amsterdam, který si ho zaslouží opravdu nejvíc. A to Guicciardini viděl jen část toho, co můžeme obdivovat dnes. V jeho době sloužily jako obranné příkopy kolem města na západě dnešní Singel a na východě Kloveniersburgwal a Geldersekade. Teprve o 11 roků později, v roce 1578, začala první ze čtyř etap postupného rozšiřování města. To trvalo celkem 90 let a ve své třetí (1609–1620) a čtvrté etapě (1656–1668) přineslo vybudování prstence tří nových grachtů kolem starého města. Tato trojice (ve směru od centra Herengracht, Keizersgracht a nejvzdálenější Prinsengracht) společně se Singelem, jenž byl už v první etapě zbaven své obranné funkce a stal se rovněž vnitřním kanálem, kolem kterého se stavěly obytné domy, tvoří grachtengordel, prstenec kanálů, který to v roce 2010 dotáhl až na seznam Světového dědictví UNESCO.
Starý Amsterdam měl v poslední čtvrtině 16. stol. asi 25–30 tisíc obyvatel a praskal ve švech. rozšíření, při němž byla také založena celá nová čtvrť Jordaan mezi Prinsengrachtem a novými hradbami doplněnými o nový obranný vodní kanál, dnešní Singelgracht (nezaměňovat s původním Singelem na opačné straně, nejblíže centru!), umožnilo společně s ekonomickým vzestupem enormní nárůst počtu obyvatel na 210–220 tisíc kolem roku 1680. Zlatý věk Nizozemska přinesl Amsterdamu postavení třetího největšího evropského města, hned po Londýnu a Paříži.
Ale bez ohledu na bohatství stavebníků, pro výstavbu nových domů lemujících po obou stranách nově založené grachty platily přísné předpisy, jež musel dodržovat každý. Místa bylo stále málo, a proto byly domy úzké, většina mohla mít v průčelí nanejvýše tři okna vedle sebe, vzácněji čtyři nebo pět – jednotlivé parcely byly totiž široké jen 20–30 amsterdamských stop (jedna stopa odpovídala 28,3 cm). Hloubka parcel činila 50 m, a protože bylo stanoveno, že mezi zadními zdmi domů stojících u sousedních kanálů musí být nejméně 48 m, znamenalo to, že za každým domem byl prostor pro zahradu dlouhou 24 m. Tyhle zahrady, o jejichž existenci většinou vůbec nevíte, jsou jedním ze skrytých amsterdamských pokladů. Jeden červnový prodloužený víkend od pátku do neděle se každým rokem konají Dny otevřených zahrad, kdy jich je kolem 30 zpřístupněno, vesměs soukromých a jinak zcela nedostupných. Kvůli přísným nařízením, která předepisovala dokonce i barvu dveří („amsterdamská zeleň“ se od té doby stala pojmem), se mnohé domy ze 17. stol. liší jen provedením štítu a jeho zdobením. Přes grachtengordel vedou ulice s mosty, které se paprsčitě rozbíhají od městského centra a na druhém konci, u někdejších hradeb, končí větší z nich náměstími. Výsledkem stavební činnosti v Amsterdamu, která v 19. stol. pokračovala dále za Singelgracht v podobě volksbuurten, dělnických obytných čtvrtí (např. De Pijp), a v 2. pol. 20. stol. mnoha „zahradními městy“, je více než 100 km kanálů, na 90 ostrovů a kolem 1500 mostů...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2016

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace