Amsterdam

Palác na Damu

Západní stranu nejstaršího amsterdamského náměstí Dam, jež už sice není ani správním, ani geografickým středem města, ale jeho srdcem pořád ano, zabírá monumentální stavba, kterou po jejím vzniku označovali někteří současníci za osmý div světa...

Radnice zabírá celou západní stranu rozlehlého náměstí DamPůvodně to byla radnice, která ale už od samého počátku jako by měla vyšší ambice. Začala se stavět hned s koncem třicetileté války v roce 1648. Ještě před jejím dokončením nechal básník Thomas Asselijn v roce 1654 v jedné své básni vznášet nad Amsterdamem bohyni moudrosti Athénu a divit se, jaké že to zázračné dílo ční na Damu k nebesům a podobá se královskému paláci. Byl to rovněž on, kdo poprvé přidal stavbu k sedmi divům světa. A prostřednictvím Athény dobře předpověděl její budoucnost. Když Napoleon Bonaparte vyhlásil Holandské království a učinil v něm panovníkem svého bratra Ludvíka, vybral si novopečený král navzdory všemožnému zrazování právě tuto budovu za svou amsterdamskou rezidenci. A tak se narychlo, během jednoho měsíce, měnila radnice na palác. O dva roky později už po Ludvíkovi nebylo ve městě ani vidu, palác ale stál dál. Napoleon připojil Nizozemsko ke svému císařství, z Amsterdamu se stalo po Paříži a Římu jeho třetí nejvýznamnější město a z paláce na Damu přímo dekretem „císařský palác“. Ani tahle vláda, během níž navštívil císař Amsterdam jedinkrát, zato ale dával v měšťanském sále bál, neměla dlouhého trvání. Nakonec po různých peripetiích 19. stol. prodalo město v roce 1935 palác za 10 milionů guldenů státu, který ho dal dlouhodobě k dispozici královské rodině. Tato situace trvá vlastně dodnes, ale s tím, že od roku 1979 je palác přístupný veřejnosti, pokud ho zrovna královská rodina nepotřebuje k přijetí státní návštěvy, svatbě, sympoziu, udílení cen či jiné události.
O stavbě nové radnice, jež by vyhovovala potřebám rychle se rozrůstajícího města a zároveň odrážela jeho bohatství, moc a ambice, bylo rozhodnuto již v roce 1639. S koncem třicetileté války mělo město k dispozici daleko více peněz, a tak vybralo nejdražší a nejprestižnější plán navrhující budovu o rozměrech 79 × 43 m, který vytvořil známý malíř a architekt Jacob van Campen, jeden z nejvýznamnějších představitelů nizozemského klasicismu. Znal díla Palladiova i Scamozziho stejně jako myšlenky a principy římského architekta Vitruvia a tehdy velmi vlivnou knihu Iconologia italského učence Cesareho Ripy. Van Campen pojal své opus magnum jako obraz celého světa, ba vesmíru, jako odraz božského stvoření, odraz všehomíra v mikrokosmu člověka. Nenavrhl pouze stavbu samotnou, ale promyslel i všechny detaily její výzdoby naplněné symbolikou. Architektura, sochařství a malířství se tu spojily v jediný a jedinečný celek s harmonií a symetrií jako určujícími principy...

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2016

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace