Milán a okolí

Milán, ostýchavé děvče

„Římané jsou nad věcí a baví se nejvíc o tom, kde si dají nejlepší kapučíno a skvělou zmrzlinu. To Miláňané i o víkendu chodí v kravatě a probírají hlavně byznys. Moc populární mezi Italy nejsou. Něco jako v Česku Pražáci, namyšlení Pražáci. Všichni Italové ale zároveň vědí, že pokud Itálie hospodářsky poroste, bude to díky Milánu...“

MilánLuboš ví, o čem mluví. Žije v Miláně už několik let, navíc s přítelkyní pocházející právě z Říma. „Lombardie je nejprůmyslovějším italským regionem, vyprodukuje hrubý domácí produkt ve stejné výši jako celé Švédsko. Mnohem průmyslovější sever se značně liší od více zemědělského jihu, to je všeobecně známé. Pro nás dva je Milán taková střední cesta mezi uspěchanou a upracovanou Prahou a rozevlátým temperamentním Římem. Italové tady na severu mají hodně společného s Čechy. Je to dané historicky, vždyť Lombardie byla do roku 1859 součástí rakouského mocnářství, a právě kombinace té rakousko-uherské přesnosti, pracovitosti a odpovědnosti s úžasnou kreativitou a improvizací, které patří k Italům, vytvořila jedinečné zdejší prostředí. Ještě italské, ale už také středoevropské. V 80. letech patřily severní regiony mezi nejproduktivnější na světě a Itálii drží nad vodou i teď,” říká Luboš. Rozvoj průmyslu je dán geograficky – blízko je Francie, Švýcarsko, Rakousko. A k tomu úrodná Pádská nížina. Města byla velmi bohatá a rychle se rozvíjela. Zjednodušeně řečeno: Italové ze severu na jižany nahlížejí jako na zkorumpované venkovany, kteří tolerují mafii a žijí z peněz severu. A obráceně? Seveřani jsou rozmazlenci, kteří se omylem narodili v nejbohatší části země a přežívají jen díky jižanům, kteří na ně pracují na polích.
Podle Lubošových zkušeností je Milán dobrý pro pracovní zkušenost, je to město orientované na finančnictví a byznys a na rozdíl od Říma, kde sídlí státní úřady známé svou byrokracií, tady většina lidí pracuje v privátním sektoru. Od toho se odvíjí dynamika tohoto města. Ale mladí Italové to nemají lehké ani v Miláně. Už kvůli tomu, že na nějaký kariérní růst musí dlouho čekat. „V Česku mají lidé ve třiceti, pětatřiceti letech už manažerské zkušenosti, tady Italové dostávají do 30 let neplacené stáže a teprve pak začínají naplno pracovat. Vedoucí posty si ale stále drží spíše starší generace, a to platí v Miláně stejně jako na Sicílii...”

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 6/2015

Obsah košíku

košík je prázdný
Dolní navigace